První ročník netradičního divadelního festivalu Plácek vypukne již příští čtvrtek. Od pátého do sedmého května v Brněnském klubu Leitnerka bude probíhat bohatý program složený z workshopů, studentských projektů, debat a hudebních vystoupení. Festival zaměřený zejména pro studenty středních a vysokých škol uměleckých oborů, však bude zpřístupněn i širší veřejnosti uměleckých nadšenců. O vzniku a podstatě festivalu si v následujícím rozhovoru povídám s organizátorem a dramaturgem Jakubem Štrbou.
Tak na začátek: jak vlastně festival začal? Co stálo za touto poměrně netradiční myšlenkou?
Myšlenka přišla asi s tím, že jsme chtěli vytvořit platformu, kde by studenti středních divadelních škol mohli prezentovat vlastní tvorbu, nebo na ní i sami vytvářet. Poskytnout jim zázemí. Na středních divadelních školách na to často není čas a nezapadá to do osnov. Není moc šance pro vznik autorské tvorby. Ale mít možnost k tomu něco takového udělat, považuji v rámci uměleckého vzdělání za velice důležité.
Studoval jsem na Brněnské konzervatoři, právě taková nabídka mi docela chyběla. Celá idea také vznikla v rámci tvorby maličkého online festivalu pro středoškoláky, ten se skládal právě z domácí tvorby z dlouhé chvíle. Z toho pak vzešel dialog o tom, jestli to vlastně nemá smysl dělat ve větším, pro lidi.
Takže festival je primárně určen středoškolským studentům?
Prvotní myšlenka se postupně docela dost transformovala, protože nám došlo, že nemůžeme fungovat jenom jako místo pro tvorbu. Věk studentů, životní období, ve kterém se nachází, je strašně formativní pro uměleckou identitu, sebeuvědomění umělce, nebo to, co to pro nás znamená, vztah k divadlu. Nemůžeme jim zkrátka nabídnout prostor a říct: ,,Tady máš místo a pojď!‘‘, ale musíme je nějakým způsobem navést na cestu, vést dialog. Z toho plyne i odpověď na vaši otázku, ačkoliv byl Plácek prvotně určen středoškolákům divadelních oborů, tak postupem času nám došlo že je to hlavně o zápalu. Studentům, a nejen těm, chceme ukázat cestu k umění, k vlastní tvorbě, ukázat jim, jak kriticky přemýšlet.
Kriticky přemýšlet o divadle?
Též, ale nejenom o tom. Naše workshopy jsou rozmanité a na rozdíl od středoškolských oborů, nejsou zaměřeny čistě jen na herectví. Směr se snažíme rozvětvit do široké koruny toho, co znamená performativní umění a multimédia. Je to o tom kriticky přemýšlet o umění jako celku, kriticky přemýšlet obecně. Tento obor nemusí rozvíjet jen lidi zevnitř, je důležité do umění zahrnout i veřejnost, externisty.
To je to, co Plácek odlišuje od jiných studentských festivalů? Že není jen pro „vnitřní kruh“?
Taky, ale i tou specifickou cílovkou na středoškoláky. Náš organizační tým nabyl pocitu, že většina divadelních festivalů a soutěží se zaměřuje spíše na vysokoškolské studenty. Mladším, pro které by to paradoxně bylo více formující, už není nabídnut takový prostor.
To nejspíše zjistíme, až se festival bude konat, ale jaké jsou zatím ohlasy na festival svým způsobem velice netradiční? Máte už nějaké reakce?
Reakce už máme a zatím hlavně ty pozitivní. Vše se ale pochopitelně ukáže, až když festival proběhne. Zda cílová skupina bude reagovat, budou spokojení. Pochopitelně se nám to zamýšlené publikum od prvních plánů značně rozrostlo, což má asi původ i v rozmanitosti workshopů, které už se ani zdaleka nezaměřují jen na divadlo. Jsme místo pro všechny, kteří ho zatím neměli. Ale to asi zní hodně populisticky nebo příliš vizionářsky.
Myslím, že pokud si někdo může dovolit znít vizionářsky tak jsou to právě takové festivaly.
Asi ano.
Pokud se ale vše povede, reakce budou dobré, určitě bychom rádi festival opakovali. Věřím tomu, že se po prvním ročníku hodně transformuje. Jsme v zatím neprobádaných vodách. Děláme vše, jak nejlépe umíme a podle nejlepšího vědomí a svědomí. Doufám, že festival neobohatí jen návštěvníky, ale i nás. Naučíme se, jaké věci fungují a jaké ne. Podle toho se budou další ročníky vyvíjet a rozvíjet.
Skládat program pro podobnou událost zní docela náročně. Bylo tomu skutečně tak?
Určitě, je to právě hlavně kvůli té hodně fluidní cílové skupině. Pro vzdělávací složku festivalu jsme plánovali hlavně něco, kde by se zúčastnění setkali právě s něčím novým, aby jim to nabídlo nějaký balíček přemýšlení nebo vědomostí, něco, z čeho můžou následně čerpat nejen ve své tvorbě, ale i v každodennosti. Zároveň pro nás bylo důležité mluvit o věcech jako je duševní zdraví, které je s tím propojené. K tomu můžu uvést například spolupráci s projektem Futuropolis, který mluví o současné pedagogice, jak ji zlepšovat a podobně. Věděli jsme, co jsou pro nás důležité body, které denně utvářejí náš vztah k umění a studiu. Podle toho jsme program skládali. Asi nejdůležitější je však právě studentská tvorba, ale to se složilo tak organicky.
Je nějaký bod programu, na který se vy osobně těšíte nejvíce?
Rozhodně, ale je jich spousta. Všechny bych chtěl určitě pozvat na masterclass umělecké vedoucí performativního kolektivu Depo Lucie Repašské. Což konkrétně pro mě byl zásadní bod pro nějaké uvědomění se a upevňování své umělecké identity. Lucie rozebírá docela zásadní otázku, cituji: „Zakušení rozdílu mezi prezentním scénickým bytím a reprezentativním jednáním na jevišti, nebo na něčem z čeho jeviště děláme. V prostoru, který se stává plochou pro performování.“
Daniela Novotná
Nejnovější komentáře