Sochy legendární Sylvy Lacinové hledají své kupce na Facebooku

Konkrétní představy o tom, co neodmyslitelné patří do veřejného prostoru, se postupně mění, jedna sílí na úkor druhé. Jak by řekl sociolog Zykmunt Bauman, jsou takové představy tekuté. Vzájemně se nahrazují ruku v ruce s tím, čemu věnujeme pozornost. Věci, které dennodenně míjíme a sdílíme s ostatními, ať už v podobě hmatatelné nebo virtuální, formují naše postoje a hodnoty. Jednou je to výtvarné umění ve veřejném prostoru – takovém, který patří lidem, nemocnice, parky, administrativní budovy, sídliště. Jindy to jsou třeba sociální sítě. Když jsem se takto nedávno procházel po stezkách Facebooku, narazil jsem na stránku Sochy Sylvy Lacinové prodej z atelieru. A začal jsem tušit dobrodružství…

Brno

text Petr Minařík, foto Tomáš Valnoha

Přes 50 let volnou sochařkou

Brněnská sochařka Sylva Lacinová zemřela minulý rok ve věku 95 let a mnohdy bývá označována za nejvýznamnější českou sochařku 2. poloviny 20. století. Její zřejmě nejznámější a pro Brno již ikonickou prací je mohutné vápencové souší Pohostinství, dvojice proti sobě sedících postav mezi hotelem International a Pražákovým palácem Moravské galerie, mimochodem v těsné blízkosti rostoucího Janáčkova kulturního centra. Různé podoby umění se zde zjevně přitahují.

Sylva Lacinová se narodila v roce 1923 a po studiích na pražské akademii výtvarných umění a ve zlínské škole u věhlasného Vincence Makovského se stala na více než 50 let volnou sochařkou, kultivující veřejný prostor nejen v Brně, ale na celé Moravě. Na kresbu docházela také k Františku Hořavovi. Ten pocházel z Opatovic, malé, svým vzhledem nuzné a neutěšené vísky, kterou občas pozoruji s hrnkem čaje v ruce z balkonu svého domu v Rajhradicích. Ironií osudu je, že tento talentovaný umělec a manžel vystudované právničky žil ve stejně neutěšených poměrech a s nuzným přísunem zakázek, což jako by korespondovalo s podobou jeho rodiště. Ale to je jiný příběh.

Tento osud naštěstí nepotkal Lacinovou, která během uvolňujících se poměrů v 60. letech vytvořila pro svou tvorbu charakteristický motiv matky s dítětem. Toto téma následně zpracovala v mnoha podobách. Po vpádu sovětských vojsk se její pozice zkomplikovala a ztratila možnost vystavovat. Ovšem, jak dodává Bronislava Gabrielová, „pseudosocialistický patos ji zůstal navždy vzdálený …a tvořila podle svého svědomí“. Její tvorba čítá přes 100 realizací ve veřejném prostoru nebo v interiérech veřejných budov. Dodnes můžeme pozorovat její výzdobu univerzitního kina Scala nebo plastiky rozeseté v unikátním sídlišti Lesná. V průběhu tvůrčího života se jí dostávaly pod ruce nejčastěji vápenec, pískovec, později měď nebo dřevo. Kromě svého díla zde zanechala také atelier plný studií a syna Jana Jílka. 

Sochy ve stadiu zrodu

Ale zpátky k mým procházkám. Naskytla se náhlá příležitost. Objevil jsem na facebooku stránku, nabízející díla této významné sochařky k prodeji – tedy příležitost být blízko sochám tzv. ve stadiu zrodu, navíc rukou umělkyně, kterou denně, někdy i značnou část našeho života potakáváme při cestách městem, procházkách s dětmi na sídlištích nebo návštěvách starých obchodních domů. Nevědomky jim věnujeme okamžik své přítomnosti a sami do sebe vpouštíme umění. Snad je to podobné jako s billboardem, jehož sledování si ani neuvědomujeme, ale stejně na nás působí. Ovšem s tím rozdílem, že sochy a plastiky se nemění každý měsíc za novou vynucující se grafiku, ale po léta utvářejí ducha místa a zrcadlí naše prostá lidská gesta. Ano, téhle příležitosti jsem musel využít.

Popisek facebookové stránky začínající „Moje matinka…“ jasně odkazoval, kdo za stránkou stojí a bude mým průvodcem. Po vstřícné komunikaci se synem sochařky jsem se ozval fotografovi Tomáši Valnohovi, protože jsem tušit, že z návštěvy by měl vzniknout nějaký materiál. Na rušné křižovatce, kde se Lidická ulice začíná jmenovat Štefánikova a protíná Pionýrskou a kde několikrát denně vyjíždějí hasiči a v noci postávají prostitutky nám otevírá dveře rohového domu starší ale energický muž s nakažlivou vitalitou v očích.

Přicházíme do prvního pokoje

Syn Sylvy Lacinové, povoláním mimo jiné psycholog a léčitel, nás uvádí do rozlehlého měšťanského bytu. Náš průvodce zde provozoval jazykovou školu a prozrazuje nám, že kdysi zde zkoušel Gustav Bromm se svým legendárním jazzovým bandem. Přicházíme do prvního pokoje, ve kterém z nábytku zůstala jen pohovka a komoda pod oknem. Ale všude kolem mě jsou rozložené větší, menší nebo úplně drobné sochařské studie, skici hotových soch, reliéfy, vlysy, jak je známe z ulic. Často lze vidět tutéž sochu v různých velikostech a variantách tak, jak nápad postupně zrál a vystupoval z umělcovy fantazie. Některé artefakty mají sotva 10-15 cm, základní proporce vystupují z hmoty a zabydlují prostor. 

Jsem trochu nervózní. Doktor Jílek začíná komentovat skulptury, které mu zrovna padnou do oka. Snažím se k nim sem tam něco faktografického dodat, abych nevypadal, že jsem sem úplně spadl z višně, ale přeci jen něco o tvorbě sochařky vím. „Pobývám v expozici soch Sylvy Lacinové a prodávám o 106… Zváni jsou samozřejmě všichni zájemci. Po prvních hektických dnech je více klidu a mě těší dávat si dohromady souvislosti vzniku děl, které jsem předtím nedomýšlel…Třeba sousoší Rodina z roku 1978 – v konečné fázi pomník v Opavě. Našel jsem k němu výchozí kresbu (50x30cm), pak malý prvotní model (25x25) jen z modelářské hlíny, následující model už odlitý do sádry… ten jsem prodal dřív, než jsem ho stačil vyfotit,“ rozmýšlí Jílek u známého objektu a dodává, že rodný dům matky prodal, mimo jiné proto, že zakořenil v jiných končinách.

Přecházíme do další ze čtyř místností, ve kterých umělecké pozůstalosti přechodně přebývají, než najdou své nové majitele. Často stojí na koberci, další leží na stolech a starých školních lavicích, některým solitérům je dopřán podstavec. Zajímá mě, kde se vzal nápad nabízet sochy přes Facebook. „Mělo to zcela pragmatické důvody. Dokud matinka žila, nechtěl jsem se do prodeje jejich věcí plést. Ale když zemřela, začali se okamžitě ozývat galerie, muzea a poučenější sběratelé a nakupovali celé série. A potom najednou bylo prázdno a ticho,“ odpovídá syn umělkyně, „uvědomil jsem si, že musím udělat nějakou propagaci, protože bych nerad všechna ta díla vlastnil, a jsem rád, když u někoho doma najdou své nové místo…Začalo se ozývat hodně lidí, pak nastal útlum kvůli covidu. Teď zase lidé začínají volat, ale už mnohem méně,“ dodává.

Vstupujeme do nejprostornější místnosti, ve které na sebe strhává pozornost větší, možná i metr vysoká plastika ženy s dítětem, umístněná před okno s výhledem na širokou brněnskou ulici. Dva každodenní výjevy mezi sebou náhle napínají jakýsi zvláštní kontrast. Všímám si fotografie jedné abstraktní plastiky umístěné na budově. Snímek byl pořízen v zimě a pod plastikou je rozšlapaný sníh, který jako by na umělecké dílo navazoval. Asi si to lze představit, ale i tak chci něco vědět o typech lidí, kteří se o dílo sochařky zajímají a chodí sem na prohlídky. „Samozřejmě se hlavně jedná o zámožnější sběratele, potom drobné nadšené milovníky umění. Mnozí jsou spíše tiší a ostýchavý, a tak k sochám vyprávím různé příběhy. Ale byla tu nedávno i jedna rodinka a svou sochu si vybralo každé dítě,“ odpovídá doktor Jílek.

 

Veřejný prostor se dnes rozrostl o virtuální rozměr 

Chvíli stojíme a rozhovor se stáčí k Jílkově terapeutistické práci s vnitřní energií a taky jeho vztahu k Brnu. Před námi visí na stojanu olejomalba malíře Františka Süssera s portrétem Sylvy Lacinové. Asi třicetiletá žena se opírá o piedestal v bílém plášti, nesoucím stopy právě probíhající práce v ateliéru. To prozrazuje i dláto zavěšené do lehce zahnutých prstů a několik bust v pozadí. Hledí před sebe, mírně zatočená vlevo a světlo odhaluje její vysoké čelo. Podoba se synem je evidentní, přesto s jejím vyobrazením není úplně spokojený. Snad i proto portrét také čeká na svého kupce. Po chvíli se ještě ptám, jaké to vlastně bylo mít matku sochařku a zda se i jeho samého snažila zasvětit do jazyka umění. Zatímco fotograf ostří objektiv, kleká si na podlahu a kvůli lepšímu světlu otevírá okna, Jan Jílek mně odpovídá: „Vzpomínám si, jak jsem byl odmala obklopen knížkami o umění. Matinka mě taky brala na výstavy a vysvětlovala. To pro mě bylo důležité. Když jsem pak byl straší, cítil jsem, jak mě některé výtvarné umění rozvibrovalo. Jsou to pro mě například díla Williama Turnera nebo zážitek z pražské výstavy Alberta Giacomettiho…Ta výchova pro mě byla velmi důležitá. Dodnes když přijedu do nějaké metropole a cítím se tak nějak rozhozeně, tak jdu do galerie, a to mě zase uklidní a soustředí. A taky si vzpomínám, že nás navštěvovali různí matčini kolegové, nebo herci a muzikanti. Měla takové posezení v ateliéru, na které navazovala zahrada s pergolou, moje matka byla strašně společenská, a já jsem to jako dítě pozoroval.“

Sylva Lacinová tvořila především v období, kdy byl v platnosti zákon, který ukládal povinnost investovat 1 až 4 % z rozpočtu státních staveb na výzdobu. Díky tomu se do veřejného prostoru dostalo nevídané množství soch, plastik, reliéfů a vitráží. Jeho platnost byla po roce 1989 zrušena, ovšem dnes by mnohé stavby financované z veřejných zdrojů takovou estetickou kultivaci zoufale potřebovaly. Mimochodem v době, kdy do galerií chodí stále méně populace, která se tak minimálně setkává se současným výtvarným uměním. Veřejný prostor se dnes rozrostl o virtuální rozměr. A právě v něm jsem potkal Lacinové ateliér s pozůstalostí. Snad je ke zvážení, jestli by i internetové portály spravované státem, neměly investovat podobnou částkou z rozpočtu do uměleckého zpracování své vizuální podoby, a třeba tím zvýšit národní sebevědomí a povědomí o výtečných českých graficích a designerech.

Ještě před rozloučením se přece jenom ptám, jestli bych si v rámci svým finančních sil mohl také odkoupit nějaký artefakt. Moc jsem nedoufal, ale jak to dopadlo, si nechám pro sebe.

(V textu použita citace z publikace Sylva Lacinová, 1996, Moravská galerie, úvod Bronislava Gabrielová)