Rozhovor s Pizza Guyem Davidem Petrželkou

David Petrželka je začínající umělec a čerstvý student DAMU. V listopadu roku 2019 vydal téměř 60 svazků svého maturitního projektu – komiksu o Pizza Guyovi, jehož křest uspořádal v brněnském ArtBaru. Úspěch se svými ilustracemi měl dokonce takový, že byl o rok později požádán o spolupráci s českým komiksovým spisovatelem Maxem Bubakoffem.  

 

,,Bude zde nějaký to občerstení od mojí matičky, hudba, bar plný dosud neochutnaných nápojů a nějaký ty obrázky co jsem načmáral.“ Přesně to se odehrálo v ArtBaru na podzim roku 2019.  Napadlo by tě na začátku jak velká a úspěšná akce se z tvého maturitního projektu stane?

Asi ne hehe. Nenazval bych ji velkou, vlastně přišlo jen pár spolužáků, přátel, učitelů a příbuzných. Díky malýmu prostoru to ale vypadalo jako dost lidí. Úspěšnou bych se jí ale nazvat nebál, protože jsem si ji moc užil. Bavili jsme se. A o to podle mě jde.

 

Kde a jak přesně vznikla postava Pizza Guye a především poměrně bizardní postava Hovniče? Pro velkou spoustu umělců je problematické vyobrazovat témata a motivy poněkud kontroverzní, jakým by třeba Hovnič mohl být. Jak se stavíš ty osobně ke vztahu umění a tabuizovaných témat?

Moc dobře si to pamatuju. Bylo září, hodina ekonomie, seděl jsem v úplně zadní lavici a vedle mě můj spolužák a kamarád Roberto V. Do sešitu jsem si kreslil vlastního hrdinu, měl mít ledvinku, lehkou bundu, kraťasy, kšiltovku a obří brýle. Přišel mi mega hustej. Fakt. Tak jsem ho ukázal Robovi. Ten se mi vysmál. Řekl, že to vypadá jako nějakej Pizza Guy… A tak mě to napadlo. Začal jsem kreslit další postavy. Ukazoval jsem je Robovi a ten mi dával připomínky… no a pak si odsedl.

Hovniče jsem vymyslel už o pár let dřív. Myslím, že mi bylo tak 14, když si mámina kosmetička stěžovala na to, že její klienti ji nesplachujou záchod. Poprosila mě, jestli bych pro ni nemohl udělat nějakej krátkej komiks, co by nalepila na dveře od toalety. Tak vznikl Hovnič. Nespláchneš a přijde si pro tebe.

Umění je pro mě velmi křehký slovo. Pořád hledám, co to vlastně je. Svůj komiks nechci nazývat uměleckým dílem. Budu tedy mluvit o tabu v tvorbě.

Může se všechno. Úplně všechno. Cokoliv. Tvorba a různá kreativní díla nás oddělují od reality a dávají nám na ni jiný pohled. Tabuizovaná témata křičí o to, aby byla ztvárňována. Myslím si, že tabu do tvorby patří stejně tak, jako popis naprosto všední situace.

 

Kontroverzní témata a vulgarismy se objevují také v dílech autora, který píše pod pseudonymem Max Bubakoff. Jeho poslední dílo Linka, které se slangem a expresivními výrazy jenom hemží, jsi dostal příležitost ilustrovat. Jaká byla tahle samotná spolupráce?

Vyzkoušel jsem si něco nového. Sotva jsem pokřtil Pizza Guye, už jsem pracoval na tomhle. Po celou dobu práce jsem se učil. A budu se učit dál. Myslím si, že až teď, po dvou komiksech se mi trošičku úplně malilinkato začíná tvarovat něco, co můžu nazvat mým stylem. S Maxem jsem se nikdy neviděl. Celej komiks jsme řešili přes Facebook. Poslal mi scénář, kde měl i navrhnuté rozvržení panelů. Před kresbou každé kapitoly jsme ji společně celou probrali a dohodli se na nějakých změnách. Někdy to šlo hladce a někdy vůbec. Nejvíc jsem bojoval s drastickými scénami, kterých je v komiksu hodně…

 

Kromě čmárání, jak tomu sám říkáš, ses také poměrně intenzivně realizoval v hudbě a především pak v divadle, ostatně minulý rok ses úspěšně probojoval na DAMU, hraní pro tebe bylo vždycky zásadní. Změnil něco v tomto ohledu PizzaGuy?

S hudbou mám teď pauzu, protože bez mýho kámoše Michaela M. (na Spotify pod jménem

K E S T R E L) jsem úplný nic. Spíš si jen tak něco píšu a čekám, až se zase potkáme. Herectví je pro mě prioritou. Jsem moc rád, že mám možnost ho studovat na Katedře alternativního a loutkového divadla, kde se můžu rozvíjet herecky, hudebně a dalšími jinými směry, mezi který patří i ta komiksová dráha. Mám možnost cokoliv kombinovat a cokoliv konzultovat. Je to super.

 

DAMU je fakulta divadelních studií, ty sis ale vyzkoušel i hlavní roli ve studentském filmu, který adaptuje Čapkovu povídku Modrá chryzantéma. Jaký je tvůj pohled na filmová a divadelní zpracování některých děl, případně s ohledem na jejich knižní předlohu, budeme-li se držet toho adaptovaného Čapka.

Film a kniha jsou dvě naprosto odlišné věci. Mají jinou řeč a jiný pravidla. Jiný pravidla k porušení… Ani o jednom toho moc nevím. Můj prostej názor na to ale je, že pokud jako filmař chci adaptovat knihu, neměl bych na to jít kopírováním. Snažením se knihu filmově napodobit. Myslím si, že mnohem zajímavější je, když filmař z díla vybere témata, která pak ztvárňuje, nebo si příběh upraví, ukáže ho z jiného pohledu, doplní, ubere, přidá, změní. Proč ne? Film nabízí spoustu možností, ale jiných než kniha. Nemám rád, když někdo film natočený na motivy knihy nazve špatným, protože není věrným. Originální příběh máte v knize, teď se můžete koukat na variace. Je to odlišné dílo.

 

Koronavirus zastavil všechno, včetně studií, jak se studuje divadelní fakulta online?   

Ve škole se všichni snaží, aby výuka fungovala. Jakoukoliv formou. Studenti se s pedagogy navzájem podporují a pomáhají si. Zvlášť pro nás prváky, jsou naši pedagogové obrovskou oporou. Někteří můžou tvrdit, že o spoustu věcí přicházíme. Získáváme ale taky nové. Zjišťujeme, jak pracovat v online prostoru, zda se dá divadlo dělat v online prostoru. A jak. Takhle proběhl první semestr a probíhá druhý. Akrobacie online, zpěv online.

Se spolužáky pracujeme na projektu, který bude bojovat za otevření škol a jejich udržení. V této době musíme držet spolu a být silní. My studenti máme šanci tohle změnit. Musíme věřit. Čas na změnu je teď.

 

Pracuješ v současné době na něčem, z čeho by snad mohla vzejít obdobná spolupráce jako s Bubakoffem?  V intru ke svému maturitnímu projektu jsi zmiňoval producenta, který ti práci nabídl. Je to opravdu tak, že dobré kontakty se hledají u piva v hospodách a barech?

Pracuji na svém dalším komiksu. Je to ale běh na delší trať. Je to takovej vhled do mýho života. Sbírám jen různý impulzy, momenty a nápady a ty pak ztvárňuji jako jednostránkové fragmenty. Měla by to být taková sbírka komiksových stripů. Chtěl jsem dělat zase nějakej svůj projekt, kde budu mít úplnou volnost. Taky jsem se rozhodl dělat to celý ručně, abych víc poznal duši komiksu.

Měl jsem prostě štěstí. To je na tom nejhorší. Žádnej kontakt jsem nehledal. Jen jsem se opil tak moc, že jsem si dovolil někomu říct, že se zajímám o kresbu komiksů. A zrovna to byl někdo, koho to zajímalo. Štěstí…

 

Co bys sám doporučil těm, kteří mají podobné ambice, tvůrcům komiksů, kteří si zatím kreslí do šuplíku, nebo těm, kteří sní o divadle?

Nepřestávat. Vytrvat. Udržet si lásku k tvorbě. A rozhodně se nebát své výtvory ukázat, vím že je to někdy těžký. Přijde vám špatný všechno, co děláte a trháte to na kousky, pochybujete o sobě. To vás ale může tlačit dál. Být lepší. A když je toho na vás hodně. Tak si dejte pauzu. Volnej den. Chvíli na to nemyslet. Být s někým koho máte rádi a dát si třeba víno, nebo několik panáků. Zatancovat si. Pokud se nutíte do tvorby, tak z toho většinou nic nevznikne. Nápady prostě někdy přijdou jen tak. Jsou to impulzy. Stačí je chytit.

 

A o čem sníš momentálně ty, Davide?  

Jít na rande do kina.

 

Autor: Sonja Špačková