Rozhovor: Nový mistr světa v loop station beatboxu En.Dru

Ondřej Havlík alias En.Dru je beatboxer, zpěvák a vokální improvizátor. Vyrůstal v severních Čechách a vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. K beatboxu se dostal, když mu bylo 12 let. V roce 2012 se stal vícemistrem světa v loop station beatboxu a díky jeho originálnímu stylu, hudební improvizací a využití originálních a zajímavých smyček se 29.6.2019 stal v Berlíně i mistrem světa v loop station beatboxu. Smyčky, stopy a vlastně všechno co En.Dru vytváří jeho hlasem a ústy přímo před publikem sklízí velký úspěch. Tak vznikají živé „accapella“ improvizace různých hudebních stylů (elektro, hip-hop, jazz, funky, ethno) s různými efekty „na hubu“, imitací hudebních nástrojů, zpěvem nebo rapem. Beatbox show, kterou dělá En.dru je na zcela nové hudební úrovni. Těsně po jeho nedávném koncertu v Brně, kde hrál s Jenem Hovorkou a těsně před mistrovstvím světa v Berlíně (které vyhrál) jsme s ním stihli udělat i krátký rozhovor.

Jak se máš?

Čím jsem starší tím se mám líp každým dnem, ale musím proto sakra něco dělat. Což je ale velmi inspirativní a zábavná cesta.

Co Brno? Jaký byl koncert a jaký máš názor na Brno co se týče hudby a lidí?

Brno je nejdál. To, co Čechům často chybí tak to Brňáci už mají. Jsou takový víc proslunění a víc otevření, samozřejmě furt to má rezervy, jsme v ČR. Z hlediska Čech je pro mě Brno jedno z nejlepších publik a já i Honza (Jen Hovorka) se tam cítíme dobře, vždy když přijedeme do Brna tak Honza řekne „však Brníčko kámo“, a to mluví za všechno.

Jaký máš názor na CZ/SK beatbox scénu?

Je to tu furt relativně nový. Když jsme začínali tak tu byl Cossiga s Jezusem potom my s Nastym a BeatBurger Band, takže se pokládám za takového beatboxového old schoolera. Zároveň je to tu 15-20 let, takže je to tu i přesto stále nový, zatímco v Americe už to funguje nějakých 40-50 let. Je to takový zavádějící to slovo beatbox. Já to dělám trochu jinak, mě baví dělat tu muziku. Lidi si s beatboxem spojují hlavně tu hip hopovou kulturu. A já tu hip hopovou kulturu samozřejmě respektuju.
Vím, že z ní beatbox vzešel, ale už to nevnímám tak, že bychom dělali čistý hip hop. Vnímám to tak, že dělám beatbox a dělám to proto, abych se mohl hudebně realizovat a abych tu hubu používal díky těm technikám jako hudební nástroj. V tu chvíli je ten beatbox vržen do úplně jiného světla, ale zároveň to, jak to dělám já, dělá málo lidí, takže ta československá beatboxová scéna je různorodá a hodně barevná. Mnohdy jsou new school beatboxeři hrozně šikovní a dělají techniky, který my neumíme a nerozumíme jim. Je to v pohodě, myslím že je to takovej standard.

Myslíš, že tady jsou dobří beatboxeři co valí na looperu?

Tak jediný, kdo mě teď napadá je Tiny Beat a ten je takovej víc beatboxer než já, je fakt hrozně šikovnej na ty zvuky a tak. Takže bych řekl že je nás tu málo. Pak je tady třeba Ondra Ruml, který je víc zpěvák než beatboxer, a mě to baví tak nějak propojovat a zlepšovat se v obojím.

Roots of the rhytm byl tvůj velmi populární hit, plánuješ něco nového?

Furt něco děláme, jen jsem trochu pomalej, teď se například připravuju na mistrovství světa, který bude 29. června v Berlíně, tak jsem byl za producentem Oskarem Rózsa, se kterým jsme dělali hudbu a podle mě je jeden z nejšikovnějších lidí na Slovensku. Studoval v Americe basovou kytaru a dělá i filmovou hudbu. Teď je víc času a bude se dělat víc muziky. Máme s Jenem nahraný singl, takovej houzík, tak bychom chtěli udělat release a makám dál, jen to dýl trvá. Ono to vypadá, že třeba moc nemakám, ale já, když nenahrávám a nepadaj ze mě věci, tak jsem doma a 3 hodiny denně zpívám. Takže já furt něco dělám a furt mám ten pocit, že na nahrávání je čas, ale ono to tak úplně nefunguje. Takže musí se tvořit už teď a dávám si víc a víc závazků abych začal tu novou hudbu dělat.

Nedávno si dělal s Jenem Hovorkou hudbu k filmu Úsměvy smutných můžu, jaké to bylo?

Bylo to super. To bylo zase úplně jiný, úplně jiný zážitek. Ta hudba byla taková minimalistická a režisér to chtěl hlavně na hubu, takže my jsme pracovali minimalisticky, dívali se na scény a skládali muziku. Bylo to moc zajímavé. Mělo to docela úspěch a nás to bavilo.

Skvělou Show zvládáš vytvořit absolutně sám, jaké je to ale hrát například s Jenem Hovorkou. Jak těžké je se sladit?

Je to úleva. Je tam ten moment sdílení a ty si můžeš odpočinout, nechat je hrát, nadechnout se a díky tomu nejsi závislý na tom, že furt valíš. Je to jednodušší. Honza je hrozně šikovnej a je tam ten moment sdílení, a to je strašně cenný. Když hraješ sám, tak je tam v uvozovkách ta výhoda, že nejsi ničím limitovanej a můžeš si dělat co chceš, a to je vlastně jediná výhoda.  Všechno ostatní je lepší ve dvou. Jsme lidi a lidský život je tak kvalitní, jak jsou kvalitní jeho vztahy. To hraní ve dvou nebo ve třech je vztah na podiu a když je ten vztah dobrej a funguje, tak je ta hudba jen lepší a hodnotnější. V případě Jena o tu harmonickou složku, která je neoddiskutovatelně rozvíjející pro tu věc celou, protože on zmáčkne klávesy a udělá těch tónu 10 a já zmáčknu hlas a vytvořím ten tón jeden a je to úplně jiný. Jen je hlavně hrozně super člověk a je sním strašná prdel.

Máš za sebou spoustu úspěchů: 2x mistr ČR v beatboxu, více mistr světa v loopingu a mnoho dalšího. Teď za pár dní jedeš do Berlína získat titul mistra světa v loopingu?

No získat titul, spíš si to chci užít a předat lidem to nejlepší. Je to vzájemná interakce, která je super a když to zafunguje, tak je to boží. Jedu tam i s cílem to vyhrát, ale úplně nejdůležitější je si to užít, protože když si to užiješ a lidi si to užijí a ty nevyhraješ, tak seš furt spokojenej, ale když si to neužiješ a nedáš do toho to maximum, tak seš zklamanej. Takže já makám na tom, abych si to mohl užít ve svým perfekcionalismu s těmi lidmi a abychom udělali skvělý umělecký zážitek.

Poslední otázka. Jaké jsou tvé další cíle, kterých chceš dosáhnout?

Určitě chci dělat dál muziku a rozvíjet se. Rozdávat radost sobě i ostatním. Baví mě se inspirovat těmi lidmi vzájemně. Ať už skrz tu hudbu nebo čistě tu radost. Některý věci není třeba brát až tak vážně a je dobrý si ten život užívat a nebát se projevovat tu radost, což je v Čechách trochu těžký. A neméně důležitý cíl je neustále se přibližovat svému nejvyššímu možnému potenciálu. Tedy být každým dnem o trochu lepším člověkem. To máš jako s vodou. Moje kamarádka Diana Siswartonová říká: „Voda nám vždy sděluje dvě věci. Neustále si hrajte a neustále se učte“. Takže když jsou splněný tyto dvě podmínky, tak je člověk spokojený.

Autor: Vladimír Belko