Oto Klempíř: JAR je koníček, o kterým se jiným lidem v tomhle státě ani nezdá
Eskalace dobra slavila na vyhlašování Andělů úspěch, JAR si odnesli ceny za album, skladbu i skupinu roku.
Ještě před prvním z koncertů se mi podařilo odchytnout jednoho z frontmanů a dvorního textaře JARů, Otu
Klempíře. Vyptal jsem se na Otův vztah k Brnu, na doslova snovou volnočasovou aktivitu, kterou pro něj
JAR je a v neposlední řadě na pocity, které si s kapelou odnášeli z udělování cen.
města, abychom se podívali, jak to vypadá na vysoké škole. Vzali nás na techniku, tak jsme šli a trošku
koukali po technice. Ničemu jsme moc nerozuměli, protože jsme všichni byli z vesnic okolo Hodonína.
Nicméně autobus jel až ve tři hodiny a prohlídka byla už v deset za námi, tak jsme šli do hostince. Jako první
jsme tenkrát zavítali na náměstíčko do hospody zvané Stopka, kde jsme se zrychtovali. Pochopil jsem, že
Brno je dobré a od té doby se to se mnou táhne a končí to dneškem, kdy máme vyprodané dvě Flédy, ze
druhé natáčí ČT live záznam. Já jsem happy.
jsem tady. Nejsem profesionál hudebník, dlouho jsem dělal zahraniční obchod a projektový management.
Takže v JAR jsem hudební amatér a jsem rád, že mě mezi sebou profesionálové snesou.
vytvořili jsme si vzorec, že spolu nemůžeme být často. To neznamená, že spolu nejsme rádi, my spolu
můžeme být méně často než kapely, které hrají třeba deset koncertů měsíčně, což my ani nechceme. Jsme si
vzácní, hudba JAR je nám vzácná. Proto si vyděláváme jinými aktivitami na to, abychom si mohli dotovat
JAR.
energetický náboj pod hlavičkou JAR, pod kapelou, která má svůj jazyk, svůj sound, svůj styl, svůj druh
hudby, humor a vizualizaci. Je to koníček, o kterým se jiným lidem v tomhle státě ani nezdá. Nikdo nemůže
pochopit, co je to pro nás za bombu.
nechtěl, musíš být zákonitě šťastný a říkat si, jak je to možný, že se tohle stalo zrovna mně.
si zahráli naživo. Televize samozřejmě smazává a „žehlí“ zvukovou stopu, aby byl zvuk vyrovnaný pro
všechny, ale ten sál… jako když vybuchne bomba, to bylo Las Vegas ve tři ráno, obrovská satisfakce, kde
všichni jásali. Potom jsme slezli z pódia a hned dostali Anděla za desku roku, to bylo něco, co málokdo
zažije. Existuje slovenský film „Tichá radost“ a to je ono, my jsme sice trošku jančili, ale člověk si to víc
uvědomí až ex-post a vnitřně.
zadostiučiněním?
kapela, ale mě je to jedno. Teď se mi to líbilo. Je to aktuální nádherný pocit, protože, představ si, mně se to
děje jako amatérovi.
JARem?
roku 1991, kdy to ještě nebyl tenhle Dan Bárta. Mně vlastně přijde, že jsou to pořád stejní kluci jako kdysi.
Když s nimi rosteš v čase, tak tyto uzlové body ani nevnímáš, jsou to moji staří kamarádi a na nic moc si
nehrajeme.
volnočasová aktivita?
nějaký přínos. Pro nás by to žádný přínos nemělo. My bychom tím ztratili osten, ten břit JARu, to nechceme.
Takže nějaký fesťáky jo, ale nepřeháníme to. Hrady 21.6. bude velký open air vedle Jana Žižky na Vítkově,
to bude senzační věc.