Kalle: „Na koncertech máme s publikem takový náš vlastní svět a jsme za něj vážně rádi.“

Návrat do Brna prožilo v sobotu 10. února táborské duo Kalle. Pod tímto názvem skrytá dvojce Veronika Buriánková a David Zeman představila v Kabinetu MÚZ své nové album Saffron Hills. To se těší pozitivním ohlasům z řad hudebních kritiků i širší veřejnosti. Kapela oficiálně vznikla v roce 2013 a hned o rok později získala Vinylu i cenu Anděl za debutové album Live from the room.

 

Kalle vyzpovídal hudební dramaturg Radia R, Tibor Vocásek. Přečtěte si či poslechněte, jaké změny nastaly nejen v jejich tvorbě, ale i v osobním životě.

 

Debutové album Live from the room vznikalo původně tak trochu do šuplíku. Přesto, anebo možná právě proto sklidilo s postupem času značný úspěch. S novým albem Saffron Hills byla však vaše situace poněkud jiná. Na nové desce jde vidět rozdíly s ohledem na vyšší vrstevnatost hudby, a zároveň také písničkovost jednotlivých skladeb. To jsou všechno rozdíly, které je možné popsat z vnějšku. Zajímalo by mě ale, jaký jsou rozdíly mezi deskami pro vás osobně?

D: Myslím si, že jsi to popsal dobře, protože u nás je to takové skládání do šuplíku vlastně pořád. V podstatě to dáváme dohromady doma v obýváku. A co se týče té větší písničkovosti, tak si myslím, že navazujeme nepřímo na dvě písničky z toho prvního alba, které takové z části také jsou.

V: Myslím, že to David vystihl přesně. Z mého pohledu je ta nová deska poměrně víc, nechci říct slovo poslouchatelná, ale možná je to právě to slovo, které to vystihuje. Takže jsem ráda, že to takhle i vyznělo, protože jsme sami moc dobře nevěděli, jestli dokážeme skládat písničky a nejenom takové atmosférické skladby. Takže je skvělé, jestli to tak opravdu zní.

 

Kromě zmíněné písničkovější formy, jsou na albu znát také bohatší aranže. Jak se vám tahle nástrojová bohatost daří převádět do koncertní podoby?

V: Byli jsme naštěstí nuceni vzít další nástroj na živé hraní, staré klávesy Casioton, na které hraji já. Vzniklo to tak, že při nahrávaní desky jsme začali vymýšlet takové malé aranže. Samozřejmě jsme se nemohli nijak rozšoupnout, protože jsme opět nahrávali doma na pásový rekordér, který nás limitoval. Ale začalo mě to hodně bavit, je to zase trochu jiné, mít navíc nástroj na živé hraní.

D: Každopádně všechny nové skladby byly složené tak, že základní linkou byla kytara, která je vždycky zachována i naživo. Nejdřív jsme udělali desku a až pak jsme zvažovali, jestli to tam dokážeme přidat i při koncertech. Hraní je teď trošku víc technické, než bylo před tím, je tam více samplů a šlapání nohama.

V: Musíme víc plánovat a počítat.

 

Máte za sebou už několik koncertů k nové desce, mimo jiné jeden z nich i v Berlíně. Jak jste zatím hraní nových skladeb naživo prožívali? Právě živé hraní vždycky bylo, stejně jako celá vaše tvorba, především o vzájemné chemii, která Kalle dělá právě tím čím je.

V:Já mám pocit, že si ty písničky, trochu sedaly, hlavně během prvního největšího křtu ve Futuru v Praze. To byla ještě doba, kdy jsme si oba nebyli vůbec jistí v tom, co děláme. Teď už mám z těch nových písniček úplně jiný požitek. No třeba teď v Berlíně už všechno hezky sedělo a byl to velký zážitek.

D: Každopádně to bylo tak, že nové skladby jsme hráli už dříve, ale v trošku pozměněné podobě. Ale tím, že to nikdo nemohl předtím poslouchat z desky, se zvýšila i odezva. Když máme na nějakou písničku klip, tak už ji lidé mají naposlouchanou.

Máme hrozně rádi naše publikum. Přijde mi že jsou to nejčastěji páry, asi tak kolem třicítky. Jsou v objetí a poslouchají naši hudbu, je to takový vlastní svět a jsme za něj velmi rádi.

V: Všichni jsou takoví spokojení a to je hrozně hezké (smích).

 

Jedna z věcí, co dělá spokojené i posluchače nové desky je silnější rytmika, která se opakuje hned v několika skladbách. Používáte automatického bubeníka, který pokud se nemýlím se na prvním albu objevil jen v jedné písni. Paradoxně si pamatuji, že když jsme si povídali asi tři roky nazpět nedlouho po vydání toho alba, mluvili jste o děsu hraní právě této jedné skladby kvůli automatickému bubeníkovi. Teď je ale na stejném principu postavená minimálně půlka nových skladeb. Tak co, sedlo si to?

V: To je hrozně hezké, že si to tak pamatuješ, já už si to vůbec nevybavuji. Hodně věcí se změnilo tím, když jsme objevili takovou vychytávku. U krabiček, které používáme nejvíce, jsme dříve museli všechno sami mačkat ručně. David něco zahrál a já se musela přesně trefit do nahraného zpěvu. Když jsem zmáčkla o sekundu jinak, tak se to celé rozhodilo. Teď už máme synchronizované metody, a už se toho tolik nebojíme.

 

V období mezi první a současnou deskou jste toho stihli opravdu hodně. Vydali jste alba s dalšími dvěma kapelami, jejíchž jste členy (Nod Nod, Veena). Kromě toho jste dokončili školu a ze studentského a pražského světa, jste přešli do pracovního a vlastně i geograficky jiného prostředí. Jak se tahle změna odráží na vaší tvorbě?

D: No, náš přerod byl hodně postupný, nestalo se to jen tak najednou. Nejdřív jsme se přestěhovali z Prahy do Tábora, to bylo ještě při studiích. Pak jsem necelý rok podnikal, ale dal jsem výpověď, protože jsme zjistili, že mě to skutečně nenaplňovalo. Snažíme se všechno více směrovat právě k tomu hudebnímu stylu života a k hudbě celkově. Přináší to s sebou přece jenom trošku víc agendy, domlouvání koncertů Kalle, a už je z toho taková čtvrtina úvazku.

V: Doplnila bych, že pro nás byl klíčový loňský rok, protože jsme si uvědomili důležité věci. Já dokončila školu a našla si práci v divadle, jsem naprosto spokojená. Myslím, že jeden z nás by měl pracovat a ten druhý se měl více věnovat kapele. David do toho teď staví nahrávací studio a já jsem hrozně ráda, že se k tomuto velkému kroku rozhodl.

 

Taková obligátní otázka závěrem je, jestli je opuštění toho hudebního a kulturního epicentra v Praze pro vás nějak omezující?

V: Myslím si, že jsme vlastně nikdy pořádně v Praze ani nebyli. Fyzicky jsme tam sice bydleli, ale trávili jsme tam tak tři dny v týdnu. Hodně jsme jezdili do Tábora a pořádali tam i koncerty. Takže si ji teď vlastně užíváme stejně jako před tím. Když je v Praze koncert, který chceme vidět, tak Tábor není zase tak daleko, zároveň si užíváme pohodičku téměř na venkově.

D: Trošku se tím přetrhávají intenzivní vztahy, ale zase to není zpřetrhání úplné. Když je možnost, snažíme se do Prahy jednou za dva týdny přijet a přátele navštívit.

 

Skupina Kalle má naplánovaných několik dalších koncertu. Vidět je můžete třeba 10. března v jihlavském klubu Bezvědomí.

Report: Tibor Vocásek a Jelena Kudel

Celý rozhovor: