Kafka band ukázal brněnské Flédě skutečnou Ameriku
Když loni Kafka band zavál do Brna poslední zbytky zimy, sice už dávno bylo jasné, že se jedná o vydařený hudební projekt, ale jeho další životaschopnost mohla stále vyvolávat pochyby. V čtvrtek na Flédě je ale s albem Amerika rozptýlil podobně, jako když příď parníku rozráží vlny vprostřed Atlantiku. A ještě k tomu pro Radio R protagonisté Jaroslav Rudiš a Jaromír 99 dodali po kavkovsku několik stručných vět.
Přejeme poklidné čtení…
Pokud byl Kafka band doposud označován jako literárně-hudební projekt, s novým albem bych ho už raději nazval projektem hudebně-literárním. A to slovíčkaření není jen tak pro nic za nic. Byť bylo zhudebnění Kafkova románu Amerika (původně Nezvěstný) opět především doprovodem k divadelní inscenaci, tak se hoši chopili díla z výrazně muzikálnější perspektivy. Na prvním albu Zámek jsme se dočkali melodických balad, kde hudba sloužila literatuře, ovšem na novém albu už je tomu naopak. Na ostřílené partě hudebníků v popředí s bratry Neuwerthovými (Tata bojs, Umakart, Zvíře jménem podzim…), Jaromírem Švejdíkem neboli Jaromírem 99 (The Bombers, Priessnitz…) a spisovatelem Jaroslavem Rudišem nebylo třeba nic měnit, jen najít nové vztahy napříč jejich muzikantským potenciálem.
Hned v otevírače People Get Lost zaslechli přítomní spoustu nových zvuků. Vedle akustických nástrojů se vylouply různé tu jemnější tu drsnější syntezátorové plochy a elektronické modulace. K melodičnosti celého dojmu přispěl také vyzrálejší Rudišův projev – jeho rytmizované čtení a udržování jednotné tónové hladiny tentokrát už lépe souznělo se zbytkem kapely a oscilovalo někde mezi scénickou promluvou a rapem. V podobné atmosféře se houpala například i dynamičtější skladba New York – kytary a klávesy držely jednoduchou, téměř strojově se opakující linku, zatímco další nástroje střídavě gradovaly a zase se zklidňovaly. K příjemnější poslouchatelnosti nového alba také přispěla vděčná angličtina. Vrstvení nástrojů nebo hlasů (především Švejdím x Rudiš) vytvářelo překvapivé kontrasty, ozubená kola v protipohybu opět uvedená v soulad. Nepravděpodobné tónové přechody se v podání této partičky stávají nečekanou hudební pravdou. Patrně nejpřesvědčivěji se Švejdíkovi dařilo vystupovat v intimních baladách, jejich typickou představitelkou je v jeho diskografii Mimosezona (Priessnitz, Stereo 2006). Na albu Amerika je to třeba skladba Der Verschollene/Nezvěstný, která zachycovala pomíjivost a tesknotu povrchních lidských vztahů a naléhavé volání po blízkosti. Úderný bubenický beat přikrýval sled zastřených kláves a sugestivní modifikovaný Švejdíkův zpěv. Zajímavých oživením byla zakouřená kabaretní vybrnkávačka Hotel Occidental – jednoduchý klavír a zpěvákovo zakouřené broukání, a nebo naopak výbušná disko-elektro-punková vypalovačka Jiu Jitsu Frau, která si vysloužila bouřlivý aplaus. Jediný slabý moment celý večer potkal v ospalé prérijní kytarovce Cesta, kde Švejdíkovi občas úplně nevycházela intonace.
A protože je celý Kafka band multiartovým projektem spojujícím divadlo, literaturu, hudbu a v neposlední řadě vizuální umění, opět těšily oko posluchače stylové animace. Jejich autor, VJ Clad, sáhnul po jednoduchém propojení obyčejných reálných věcí, třeba mraků, s geometrickými obrazci. Ty se nečekaně, až surrealisticky kroutily a snad i připomínaly jakési industriální pavouky a jiná nebezpečná chapadla nemilosrdného kapitalismu, který v době sepsání románu v Americe nově připlouvající nasával.
Jako poslední skladba večera dodoutnala Amerika, zřejmě nejvydařenější skladba stejnojmenného alba. S ním se Kafka band posunul od pouhého interpretování literatury k svébytnému hudebnímu organismu. Je otázka, jak dlouho tento tvůrčí postup, navázaný na dílo jediného spisovatele, bude vycházet. Zatím ale Kafka band vysílá k tuzemskému posluchači ojedinělý zvuk ve fešáckém balení, a dokud to tak bude, neměli byste si nechat jeho koncerty ujít.
Proč je Brno nejlepší město na světě?
J99: Haha… tak to je jasný, protože o tom zpívá už Mládek:„Brno je zlatá loď, za děvčaty z Brna choď…“
JR: Brno mám upřímně moc rád – dva roky jsem tady žil a je to pro mě kulturní křižovatka a dějiny střední Evropy v jednom – česká, německá a židovská kultura na jednom místě. Mimochodem i proto se docela podstatná část mého nového románu Winterbergova poslední cesta odehrává právě tady v Brně.
Co vás na novém albu nejvíce baví?
J99: Že je to vtipný. Líbí se mně, že převádíme literaturu do hudby a z toho vzniká zábavná věc – jsme schopni to hrát v klubech, málem i na diskotékách. Podobně jako když Forman natočil Amadea, a Falco to pak zhudebnil, tak si myslím, že jsme tomu dost blízko, ne?
JR: Pro mě je to ten melancholický chlad a temnota, které se nám tam, doufám, podařilo z Kafkova románu dostat.
Téma a děj Kafkova románu Nezvěstný, ze kterého na novém albu vycházíte, jsou samy o sobě dost tísnivé. Povedlo se vám v tom všem přeci jen nalézt nějakou naději, nebo alespoň humor?
J99: Ten román je vtipný už třeba tím, že Kafka o Americe píše, ale sám tam nikdy nebyl. Na druhou stranu když jsem sám párkrát navštívil Ameriku, tak jsem viděl i to rychlý tempo a tu tvrdost, a když jsem šel po Manhattanu a ptal se, kam mám jít na záchod, tak mě poslali do Trump Tower na zlatý záchodky – musíš si tak prostě najít i tu cestu na záchod – v tom je taky přece humor.
JR: Naději vidím v těch nádeších, když se hlavní hrdina pokouší začít znovu a znovu najít práci. Neopouští ho víra. Jinak je to podle mě ještě temnější než Zámek.
Jak se v průběhu existence projektu Kafkaband proměňuje váš vztah k samotnému Franzi Kafkovi a jeho dílu? Stal se vám důvěrnějším?
JR: Určitě, protože jsem se jeho dílem zabýval velmi intenzivně. Oproti Zámku jsme se tentokrát Amerikou spíš jen volně inspirovali a dále její myšlenky rozvíjeli. Tím se člověku dostane autor hodně pod kůži – začne více vnímat rytmus příběhu, který následně přenáší do hudby.
Text Ulf, Foto Tomáš Valnoha
