Juraj Augustin: „Svět je někdy pěkný a někdy naopak drsný a naše hra je o této polemice.“
Juraj Augustin: „Svět je někdy pěkný a někdy naopak drsný a naše hra je o této polemice.“
Buranteatr v neděli 18.2. uvede premiéru hry Svět je báječné místo na motivy nejslavnější básně amerického básníka Lawrence Ferlinghettiho z roku 1955. Inscenace je založena na autorské adaptaci této básně, pohybové choreografii doplněné autorskou hudbou a živým zpěvem. Blíže o této hře jsme si povídali s režisérem Jurajem Augustínem.
Na co se může divák těšit?
Je to premiéra… jak se to jmenuje… Svět je báječné místo. No, on se velmi často ten název měnil.
A proč se to měnilo?
No, my jsme na začátku věděli, co chceme dělat. Chtěli jsme pracovat s básní od Lawrence Ferlinghettiho Svět je báječné místo. Věděli jsme, že chceme tři herce v prostoru, a že Ondra Kalužák, skladatel, poskládá hudbu k této básni. Chtěli jsme to ještě před tím, než začneme zkoušet a pak, že si to pustíme a uděláme k tomu pohybovou… něco. A ono to něco vznikalo, vznikalo, vznikalo, až nakonec jsme si řekli, dobře můžeme to přece jen pojmenovat takto.
Jaké byly ty ostatní názvy, které byly původně v plánu?
No to jsem řekl vlastně blbě, ono jich nebylo tolik jako spíš, že nebyly.
Divák tedy vidí tři herce, kteří dělají pohybové divadlo a můžou slyšet specifickou zpěvačku.
Ano, je to vlastně tak, že se jedná o hudební skladbu, která má dejme tomu 54 minut. Do toho vidíme něco, čemu říkáme fyzické divadlo, ale to je takový vágní pojem používaný v České republice. Takže nevíme úplně, jestli je to fyzické divadlo. Možná to spíše hraničí s tanečním divadlem. Jsou tam prvky činoherního divadla a celé to doprovází zpěvačka Veronika Bartošová, se svým výrazným drajfovým zpěvem. Nevím, jestli existuje termín drajfový, ale to co dělá, má prostě drajf.
Jak má ve výsledku ta hra působit, co si má divák odnést za emoce?
De facto, ono to má podtitul pohybová báseň. Což je trochu hloupý podtitul, ale myslím si, že zcela odpovídá tomu, co může divák čekat. To znamená, že jsme si vzali báseň od Ferlinghettiho, která se tam několikrát refrémuje, a která je přenesena do divadelního a pohybového jazyka. Pokud se bavíme, o čem je ta báseň pro mě a pro Sabinu Macháčovou, scénáristku a dramaturgyni, řeknu to velice laicky. Svět je někdy pěkný a někdy je naopak drsný, nemá nás rád a naše hra je o této polemice.
Mohl bys popsat tu scénu, co ten člověk vidí?
Velmi rád, my jsme se u scénografie odráželi od materiálů, scéna je vlastně velký čtverec pět krát pět metrů jako levitující podlaha. Pokrytá je rzí a jsou zde tři betonové kvádry, takové židličky jim říkáme, na kterých, sedí, stojí a opírají se performeři. Nad tím vším se vznáší šest křišťálových lustrů, každý jiný, takový ten babičkovský honosný typ. Skrze ty materiály jsme se snažili dostat do hry honosnost a drsnost, obě stránky světa, proto tam máme železo, beton, rez a do kontrastu svítící sklo.
Autor té básně vám dal práva, mohl bys to vysvětlit?
No to je milá průpovídka, se Sábou jsme chtěli strašně dlouho tu báseň zpracovat. Pan Ferlinghetti, spojovaný s Beat generation, je žijící autor, což je v divadle v uvozovkách problém. Především pokud je to taková známá osobnost. Napsali takový sympatický mail, že banda brněnských divadelníků chce fyzickým divadlem pohrát si s jeho básní a zda by nám dal autorská práva. Přišla nám velmi přátelská odpověď. Považoval jsem to za ztělesnění ducha Beat generation v dnešní době, odepsal nám, že to není vůbec problém a že nám práva poskytuje bez nároku na honorář.
Teprve dneska byla druhá generálka, bavíte se s Ferlinghettim, jak to vypadá? Má o to vůbec zájem?
Nebavíme, my jsme z úcty k mistrovi, neměli ty koule ho s tím obtěžovat. Budeme mu posílat fotky a záznam. Pohrávali jsme si s myšlenkou, že ho pozveme na premiéru, ale nakonec jsme nenašli odvahu. Trochu jsme si mysleli, že bychom jej tím obtěžovali.
Kdy je tedy premiéra a další opakování?
V neděli 18.2. je premiéra a další představení je 10.3.
Něco na závěr?
Prosím přijďte, nehledejte tam nic, co tam není, co tam neuvidíte, tak to tam není. Není tam příběh, nejsou tam postavy. Je tam ta báseň, tři žijící lidé a oni tam nějak existují. To je to, na co by se měl divák těšit.
Repo: Jelena Kudel
Foto: Aša Sárová