„Ježíš mě pořád baví.“, prozradila brněnská punkerka

Je sobota večer a my sedíme s frontmankou kapely Mucha, Nikolou Muchovou, na okraji chodníku před Kabinetem Múz. Zanedlouho se pochmurnému podzimnímu večeru navzdory koná křest alba Tos posrals. Kyjovská rodačka svou svéráznou povahu promítá i do posledních singlů alba jako je #MeeToo, Kill the messenger nebo Rudá řeka, kde se vyhraňuje proti přehnaným vlnám feminismu či předimenzované době sociálních sítí. Mucha se naší redakci svěřila o svém posledním albu, nových projektech nebo svých „guilty pleasures“.

Proč sis pro křest alba vybrala zrovna Kabinet Múz? Je to pro tebe srdcovka?
Je to jedno z mála míst v Brně, kde se dějí nějaké zajímavé koncerty. Jinak to není žádná sláva. Vlastně díky bohu za Kabinet Múz. Je to tu hezký, útulný, hezky se tu o nás starají.

Včera se zde konal první křest alba spolu s koncertem. Jaké to bylo?
Jedna z nevýhod z tohoto klubu je ultimátní horko. Takže ke konci už to bylo fakt k nevydržení, to ze mě cákal pot.

Tvé koncerty bývají fyzicky náročné. Co ti dodává energii?
Alkohol třeba. Včera bylo víno, tak dneska bude asi vodka. Ale jde to i bez toho, že ano. Dneska jsem taky byla v sauně. I když potom teda přijde sauna číslo dvě na pódiu.

Na nedávném koncertě v Bratislavě, kapela i ty jste tam vysmátí, úplná idylka. Je to jen klam?
No to jsme zrovna byli dost zhulení. Jasně, že si občas lezem na nervy. Ale na to jsou preventivní opatření. Například jít se bez nich na chvilku projít, nebo taky měsíc nehrát. To taky osvěží vztahy. Ale teď jsem s nimi víc než s vlastníma dětma. Ale až tour skončí tak se mi zas bude stýskat. To tak prostě je.

Řekla bys, že vaše posluchačstvo tvoří především mladí lidé?
Tak ti mladí jdou nejvíc vidět. Ale včera na koncertě byl dvacetiletý borec, který mi tam zíval. Řekla bych, že posluchačstvo je docela věkově pestré, což mi přijde fajn. Ale mladých posluchačů si vážím. Moc se mi líbí, jak mladí ujíždí na tom Ježíšovi, kterého jsem napsala, když mi bylo taky těch devatenáct.

Štvou tě ty písničky, které hraješ deset let pořád dokola?
Kupodivu ani ne, přijde mi to zábavné. Nevím, jestli to jde vidět, ale pořád mě to baví.

Jaký je tvůj nejkurióznější zážitek z koncertu?
Tak třeba jsem nedávno kolabovala v Lucerně. V tu chvíli jsem měla pocit, že budu muset těm sedmi stovkám lidí říct: „Sorry, já prostě nemůžu“. Ale rozhodla jsem se, že to už raději omdlím. Tady právě můžete vidět, jak důležitý je spánek, na který poslední dobou trochu zapomínám.

Pouštíš si svoje písničky?
Novou desku jsem si včera pouštěla do sluchátek a přišla mi celkem dobrá (smích). Jako celkem mě to překvapuje, že si ji takhle s chutí pustím, protože když jsme ji nahrávali, tak jsme ji poslouchali pořád dokola. Ale asi je to tím, že ty písničky nemáme úplně zajeté. Staré věci třeba neposlouchám, vyvolávají ve mně stejný pocit studu, jako když čtete svůj starý deníček.

Teď bys nám mohla prozradit něco pikantního. Co je taková tvoje hudební „guilty pleasure“?
No docela se mi líbí Dalibor Janda. I Michal David má docela pěkné písničky. Janička Kratochvílová, taky super.

Máš nějakou nejoblíbenější lidovku?
Zazpívej slavíčku nebo Muzikanti co děláte. Tu zpívám, když jsem opilá.

Jaká je první písnička, kterou jsi složila?
Jmenuje se Franto.

Když šel Franta ze školy,

 smáli se mu, smáli,

nenapsal si úkoly,

 zmizel kdesi v dáli.

Franto, vrať se k nám,

Franto, to ti povídám.

 A pak teda Prudy a Zmrdi a ty občas hraju na sólových koncertech.

Máš nějaký celebrity crush?
My doma s Johankou celkem umíráme z Billie Eilish. Akorát teda poslední dobou sleduju její Instagram, a všechny videa, který tam přidává spočívají v tom, že je schovaná za skupinou fanynek a když ty holky zjistí, že tam je, tak se z toho úplně zblázní.

Ty bys takhle nereagovala, kdybys potkala Billie?
No to asi ne. Je to milé, když se člověk z někoho ještě umí takhle „připosrávat“, ale já to zase znám z té druhé strany. Já bych nevěděla, jak mám reagovat, kdyby na mě takhle někdo spustil. Já jsem totiž mega skromná. (smích)

Co ty a angličtina? Často ji používáš v písničkách, můžeme očekávat více anglických textů?
No už ji neovládám tolik, jako dřív, kdy jsem vyhrávala olympiády na základce. Takže se nutím číst anglicky, teď jsem si třeba koupila 1984 od Orwella. Mě se hrozně líbí, když někdo perfektně ovládá cizí jazyk. Když třeba slyším Emmu Smetanu mluvit francouzsky tak jsem z toho úplně mokrá. Její hudba mě až tak nezajímá, ale je to inteligentní a krásná holka.

Takže myslíš si třeba, že kdyby Mucha začala zpívat v angličtině, ovládli byste do světové žebříčky?
Já angličtinu raději používám ve slovních hříčkách a tak, jako zpestření. Ale třeba když mi někdo vykládá o české kapele a řeknou mi, že zpívají anglicky, tak mě hned začnou zajímat o polovinu míň.

Na české hudební scéně máte jedny z nejzajímavějších hudebních klipů. Připravujete nějaký nový?
No teď máme tak tři roky rozdělaný klip Matky, z toho snad už nic nebude. A druhý máme rozdělaný Tos posrals. Je to prostě produkčně složité a drahé. To, že se nám podařil Ježíš za osm tisíc se už asi opakovat nebude.

Režíruješ si je sama?
Chtěla bych, ale selhávám po té produkční stránce. Já jsem ten, kdo má tu vizi, ale zařizovat všechno kolem, to je další věc. A drahá věc. Ale třeba můj nejoblíbenější klip k písničce Scmutzige Mädchen jsme nahráli na mobil a je skvělý.

Písničky z nového alba jako Greed nebo Kill the messenger mají dá se říct negativní pohled na budoucnost. Je to téma, které ti nedá spát?
Určitě ano. Asi se této tématice budu věnovat víc na další desce. Začínám se totiž dezorientovat ve společnosti. Celkově k sociálním sítím mám dost pesimistický postoj. Sama jsem taky jejich obětí, ale snažím se s tím nějak vědomě pracovat. Třeba teď jsem doma zavedla neděle bez mobilů a počítačů. To pak jdeme ven a pokud si zrovna Johanka nechce něco vyfotit, tak je to v pohodě. Ale k tomu jsem jí zase dala polaroid.

O co jde v projektu Pičakvartet?
No ono je to spíš Pičatrio. Vzniklo to tak, že jsem si tak různě zpívala druhé hlasy, když jsem poslouchala doma své písničky. No a Johanka chodí do sboru, do Kampanely, a má tam takové mladé sbormistryně. Tak jsem se se třemi z nich spojila, měli jsme dohromady dvě zkoušky a pak už rovnou sedm set lidí v Lucerně.

Kdy sis naposledy sama pro sebe řekla: „Nikolo, tos posralas.“?
No nevím. Dneska mám ze sebe docela radost. Posrala jsem to, že jsem si nedala větrák na pódium.

 

autoři: Alžběta Indrová, Esther Hyhlíková

foto: Marek Hoffmann