V rámci projektu Tanec Brno jsme kromě vystoupení Baletní školy I. V. Psoty mohli ve čtvrtek 25. června zhlédnout též vystoupení 3 české kvartety, ve kterém se představil hostující Pražský komorní balet.

Ve třech odlišných choreografiích různých autorů byla reflektována hudba českých umělců: Antonína Dvořáka, Vladimíra Sommera a Bedřicha Smetany. Tři generace choreografů zachytily esenci lásky, vztahových rozkolů, koloběhu života ale i rychlosti světa. Nejmladší, Hana Polanská Turečková, ohromila diváky svým Černým zrcadlem, vizuální show první půlky postavila na jediném atributu tanečnice: obrovské černé sukni a omezila tak její projev pouze na vrchní polovinu těla. Impozantně pak působila i druhá část, kde se nahá těla tanečníků doslova zrcadlila na černé podlaze.

Z mého života, generačně nejstaršího choreografa Pavla Šmoka, nám ze zcela logických důvodů představuje projevy klasických baletních figur. Záměr zachytit v hudbě Bedřicha Smetany autorův život s jeho radostmi i strastmi a boj se svou chorobou, přenášejí tanečníci na podium veselím, smutkem i tenzí.

Slovanský kvartet, první uvedený, choreografa Mária Radačovského, uměleckého šéfa Národního Baletu Brno, je vystavěn na pravidelnosti, symetrii a dokreslen projekcí se statickými portréty jednotlivých tanečnic. Ústředním tématem je žena, milovaná, opouštěná i osamocena. Celé představení lze chápat jako jeden život jedné ženy, či více životů a událostí žen mnohých. Mužský aspekt je v této choreografii zpracován jako neustále se projektující do života ženy a v jedné chvíli nápomocen jindy ubližující. Sama je na jevišti jen málokdy.
Představení samotné přiblížil v rozhovoru Martin Kolda, manažer souboru Pražského komorního baletu: