IMPRESÁRIO V KONCÍCH

Hudba: Domenica Cimarosa

Divadlo na Orlí, 20. 3. 2016

Vtipná opera nebo operní komedie? Oboje dohromady. Impresário v koncích je důkazem, že opera může být pochopena i laickým divákem a co víc, může být i vtipná. Celé dílo vzniklo jako absolventské představení studentů Hudební fakulty JAMU. Opera přibližuje generální zkoušky a chod divadla. Humornou formou poukazuje, že účinkovat v divadle není jen o tom si večer odehrát představení a zbytek dne mít volno. „Ty chceš hrát v divadle? A co budeš dělat přes den?“ Lidé, kteří kladou takové otázky, a že jich není málo, by si měli na tohle představení zajít. Zasmáli by se nad tím, jak si zpěváci i herci podrážejí nohy, aby získali větší roli. Celé dny zkouší to samé dokola a pořád je tam nespokojený režisér, který do všeho zasahuje. Všechny tyhle situace jsou dotaženy do absurdní roviny a jsou směšné. Ale když si uvědomíte, že v divadle to tak opravdu chodí, je to spíš k pláči.

Fotografie: Vojtěch Kába

Všechno, co patří k představení, je zde odhaleno a tím pádem divák vidí až do zákulisí. Na scéně sedí nápověda, inspicientka a další. Zpěváci, kteří zrovna nezpívají, nejsou na hlavní scéně, stojí opodál a tvoří druhý plán představení. Tím přecházíme k mizanscéně. Všechny vedlejší scény, které byly postaveny, výborně fungují. Znuděná nápověda neustále něco dělá. Od drobných činností, až po dávání natáček do vlasů. Když nemá napovídat, tak napovídá a když má, tak se věnuje vlastním činnostem. Tahle souhra „hlavní“ scény s mizanscénou je velice prospěšná představení a je tím daleko zajímavější.

Pracuje se zde se dvěma rovinami. Jedna je civilní, kde sledujeme zkoušku představení – když mluví režisér, herci, je to herecká rovina, činoherní a poté je zde rovina opery, zpívaná. Většina z rolí má svojí árii, svůj výstup. Na začátku jsem měla u zpěvu trochu problém s hlasitostí. Orchestr byl mohutný a pěvecké výkony se mu nevyrovnaly. To však mluvím pouze o začátku. Rovněž jako výtku nemyslím to, když řeknu, že na herecké rovině by se mělo ještě zapracovat. Někdy jsem měla problém se srozumitelností textů a s hlasitostí. Docela mě to překvapilo, protože operní zpěváci jsou jedni z nejlepších, co se týče práce s hlasem. Je dobré vědět, že na herecké části je ještě co zlepšovat. Některé hrané části se odehrávají v orchestřišti, kam z elevace není moc dobře vidět. Naštěstí jich není moc. Do hraných pasáží se zapojuje režisér, dirigent a jednou i celý orchestr. Skvělý nápad, jak propojit všechny, co se na představení podílí. Vznikl tu tak jeden kompaktní celek.

Velice jsem obdivovala, že opera nebyla statická, jak často bývá. Zpěváci zpívali své árie i v běhu a v nepříliš příznivých pozicích pro zpěv. Muselo to pro ně být těžké, ale myslím, že to dodává představení skvělý tempo-rytmus a není nudné. Celkově bych řekla, že to bylo vtipné, živé a vypadalo to, že si to zpěváci, režisér i dirigent velice užívají. Bylo to hravé a originální. Díky tomu jsme si to mohli užít i my diváci. Netušila jsem, že by mě opera mohla takhle bavit.

Nikola Minářová