,,Filmy se zabývají svobodou každého z nás,‘‘ míní ředitel festivalu queer filmu Pavel Bicek
21. ročník festivalu queer filmu Mezipatra letos odstartoval v on-line podobě. O tom, jak se festival proměnil za 21 let svého trvání, o současných trendech queer filmu nejen v Česku, ale i zahraničí a přínosech pandemie pro Mezipatra jsme si povídaly s ředitelem festivalu Pavlem Bickem.
Většina festivalů kvůli koronavirové krizi mění datum konání. Vy mezi ně nepatříte. Proč jste se jako jedni z mála rozhodli pro on-line verzi?
Jedná se o několik bodů dohromady. V letošním roce jsme na festival dostali státní podporu a bylo by složité převádět podporu do dalšího kalendářního roku, festival bychom neměli kam kalendářně posunout. Před třemi týdny, kdy byla zavedena nová opatření, jsme navíc měli festival připravený pro edici v kinech. Rozhodli jsme se tedy, že festival proběhne alespoň v on-line podobě.
Negativity kolem pandemie je již dost. Vnímáte nějaké pozitivní stránky opatření? Co nového může divákům on-line podoba festivalu přinést?
Organizátorům pandemie přinesla možnost účasti na filmových marketech, kde se potkávají vlastníci filmových práv a festivaly, letos virtuálně. Díky tomu jsme se letos poprvé v existenci Mezipater podívali do Cannes. Samotného festival se díky virtuální podobě mohou zúčastnit i lidé z dalších měst a vesnic.
Zaznamenáváte letos vyšší účast?
Bohužel ne, vzhledem k tomu, že filmům v on-line prostředí schází element kulturní akce. Mnoho lidí navíc teď tráví před počítačem celé dny, je to pro ně vysilující.
Festival se letos koná 21. rokem. Jak se za tu dobu změnila jeho podoba?
Když festival vznikl v roce 2000, jmenoval se Duha nad Brnem a byl pouze v Brně. Jednalo se o komunitní akci určenou úzce zaměřené skupině lidí. Festival byl vytvořený jako bezpečné místo pro setkání LGBT menšiny u filmů, které tehdy v nabídce kin nebyly. Za tu dobu se změnilo především naše zaměření, již nejsme pro komunitu, jsme specializovaný filmový festival. Filmy, jejich kvalita a dramaturgický výběr pro nás hrají primární roli, nikoliv ta komunitní akce.
Začalo to v Brně, je rozdíl mezi tím jak to v Praze přijímají?
Na základě vyhodnocení našich každoročních demografických dotazníků, kterých se lidé mohou zúčastnit po projekci dotazníkového šetření jsou diváci a divačky v Brně mladší a častěji hetero. Je to hlavně díky silnější studentské komunitě.
V roce 2005 došlo v ČR k uzákonění registrovaného partnerství, byl festival jednou ze součástí snah o prosazení tohoto zákona?
K tomu tolik nepovím, festival vedu až od roku 2011. V současné době je ovšem festival partnerem iniciativy Jsme fér, která se snaží prosadit manželství pro gaye a lesby – zákon, který již dva roky leží v Poslanecké Sněmovně bez hlasování. Součástí této iniciativy jsou také Prague Pride, LOGOS, Život 90 nebo Amnesty International.
V programu jsem nenašla žádný český celovečerní film. Čím to je?
Trochu otázku obrátím. V programu jsou dva krátkometrážní české filmy. Jeden z nich se jmenuje Cikáda od Pju Tse, režisérky z FAMU, která připravuje celovečerní český debut. Dalším z mladých tvůrců je např. Šimon Holý, který také začíná připravovat svůj celovečerní debut s queer tématikou.
V rámci českého prostředí zatím není tolik z čeho vybírat, co se týče celovečerních filmů. Rád bych ovšem zdůraznil, že u nás roste generace mladých filmařů, absolventů FAMU, kteří se zajímají o queer tématiku. Myslím, že v budoucnu uvidíme na české scéně nárůst filmů s queer tématikou.
Mezipatra jsou festival, který je tematicky velmi úzce zaměřený. Nejsou už po tak dlouhé době témata vyčerpaná, neopakují se?
Myslím si, že všechno, co v umění vzniká, už jednou vytvořeno bylo. Témata a motivy se opakují v každém uměleckém směru. Jde hlavně o kulturní a historickou přenositelnost témat, protože svět se mění a film zachycuje ducha dané doby v dané lokalitě. Nemyslím si, že by se queer film mohl omrzet. Mě osobně, když sleduji už desátým rokem mnoho celovečerních i krátkých filmů, nikdy nepřestane překvapovat s čím tvůrci a tvůrkyně přicházejí.
Jaké jsou nové trendy queer filmu?
Film se začíná více demokratizovat, co se genderu týče. Začíná se řešit nebinarita. Společnost se demokratizuje vůči genderové problematice, a tak i filmy se zabývají svobodou každého z nás.
Téma festivalu je „Zotavení“. Co pro vás znamená?
Když jsme téma vymýšleli, mysleli jsme na to, že zotavení je něco, co nás dělá silnějšími. Toto je společným znakem našich filmových hrdinek a hrdinů. Prochází životním příběhem, který je posílí. Také v rámci zotavení myslíme na queer lidi, kteří se ve škole, v rodině nebo na ulici musí nějakým způsobem editovat. Musí ze strachu před urážkami nebo dokonce napadením skrývat sama sebe. Potom v dospělosti prochází zotavením, kdy jsou samostatní, uvědomují si, že se nemusí bát. Prochází procesem zotavení. Na to chceme upozorňovat. Není správné, abychom se museli skrývat nebo se část života chovat jinak, než je naše přirozenost.
Minulý rok vyhrál soutěž o nejlepší celovečerní film Dokud se tančí, který byl točený v Gruzii. Dočetla jsem se, že jde o první gruzínský film s LGBT tematikou. Myslíte, že se svět v tomto smyslu otevírá a filmů z konzervativnějších zemí se na festivalu bude objevovat více?
Dokud se tančí je film o Gruzii, ale je to hlavně švédský film. Je to složité téma. Snímek měl loni v listopadu po celé Gruzii naplánované premiéry na tři dny. Ty byly vyprodané během pár hodin. Nicméně nakonec se uskutečnilo jen prvních pár premiér v Tbilisi, které doprovázely velmi agresivní střety. Promítání se snažili zablokovat pravicoví radikálové a církevní extremisté. Původní idea byla promítat film po celé Gruzii, ale už u prvních premiér zjistili, že to v jiném městě nepůjde, protože nebylo dost finančních prostředků k zajištění bezpečnosti účastníků premiér. Na druhou stranu si myslím, že je dobře, že tento film vyvolal v Gruzii diskuzi. O snímcích, které se stanou celosvětově známými si myslím, že mají šanci udělat změnu v zemi, ze které pochází. Podle gruzínské producentky a vyjádření jednoho z herců to vypadá, že sociální změna v Gruzii probíhá.
Objevuje se na festivalu více takových filmů ze zemí, ve kterých není vysoká společenská podpora menšin?
Každý rok je nějaký takový film. Měli jsme například film z Jihoafrické republiky.
Jakou roli hraje v tomto boji za právo lgbt menšiny kultura všeobecně?
V boji za práva je důležité, aby každá menšina byla co nejviditelnější. Abychom byli vidět a slyšet ve veřejném životě, protože kultura je jeho součástí. Každý veřejný projev přináší postupně větší respekt.
Jak můžu adoptovat film?
Adoptivní rodiče samozřejmě milujeme. Můžou nám přispět jakoukoliv částkou na podporu festivalu a informace naleznete na webu a skrze to nás můžete podpořit.
Které filmy byste z letošního ročníku doporučil divákům?
Pozval bych na dokumentární film Děvčátko režiséra Sébastiena Lifshitze. Je to francouzský snímek, který se účastní hlavní soutěže. Je o sedmileté trans holčičce a hezky ukazuje, že problém není v trans dětech, ale v jejich okolí. Problém je transfobie ve společnosti a to, jakým způsobem se jim okolí snaží vnutit genderově sociální roli se kterou to dítě nesouzní. Nebo argentinský snímek Jedna z tisíce. Odehrává se na sídlišti, kde se ze skupiny mladých lidí stanou dobří přátelé a společně odolávají nepříznivému a machistickému okolí. Také doporučuji náš zahajovací snímek Nic ve zlým, který si odnesl Teddy award z Berlinale a je o druhé generaci migrantů v Německu, kteří se identifikují jako queer.
autoři: Esther Hyhlíková, Alžběta Indrová
