Ödön von Horváth: Kazimír a Karolína
režie Michal Skočovský, Divadlo na Orlí, premiéra 14. 2. 2016
text Petr Minařík, foto Tomáš Valnoha
Jeden večer, nejistá a nedůvěřivá doba, rozladěná společnost se šrámem prožité války a těžce zkoušená láska dvou mladých lidí. Hořkodivoká hra Kazimír a Karolína z třicátých let minulého století rakouského dramatika Ödöna von Horvátha se druhou únorovou neděli objevila v premiéře zajímavého nastudování mladého režiséra Michala Skočovského v brněnském Divadle na Orlí. Nabídla tak znepokojivě přitažlivou alternativu ke klišé valentýnských večerů.
Meziválečné Německo se potácí v hospodářské krizi. Kazimír přišel o práci šoféra ale bere svou milou Karolínu, průměrnou úřednici, na Octoberfest. Do oboustranně temperamentního páru uhodí hádka, kterou Kazimír, rozmrzelý ze ztráty zaměstnání, překrucuje a obviňuje Karolínu ze záminky k rozchodu. V divokém veselí festivalu se mezi oběma milenci rozhoří konflikt.
Z fronty na zmrzlinu vstupuje do příběhu Evžen, akurátní krejčí dětské konfekce, osamělý a nesmělý, ale odhodlaný vyznavač svých zásad. Dává se s Karolínou do výměny tak odlišných životních náhledů. Nebrání jim to však ve společném lízání zmrzliny a skotačení na nafukovacím hradě.
Kazimír je mezi tím neustále konfrontován s prudkou povahou a životními radami svého přítele a násilného kriminálníka France. Jeho přítelkyně Erna snáší Franzovo zacházení, ale zároveň nalézá porozumění a pochopení v Kazimírovi. Jejich tiché rozhovory tak představují jediné zklidňující momenty celé hry, dovolují času zpomaleně oddechovat v příběhu, který jinak nenechá krev aktérů ani na minutu vychladnout.
Koktejl postav uzavírají dvě dvojice. Duo úspěšný mladíků, obchodní rada a soudce hýřící penězi a egem a naproti nim dvě bezstarostná děvčata, hledající dobrou partii. Všechny postavy se postupně potkávají, narážejí do sebe. A nikdo se na konci příběhu nijak zvlášť neposouvá. Nezdá se, že by se někdo ze svých chyb poučil nebo našel vůli něco změnit. Daleko více lze pocítit zmatení a deziluzi nejen mladých lidí, ale celé společnosti. Nevyhnutelná mladická potřeba velkých gest a okamžitých zásadních rozhodnutí spolu s postupující opilostí končí ještě větším osobním pádem. Člověk klesá pod alkoholovým běsněním na vlastní dno. Ve vyhrocených promluvách zaznívá volání po revoluci. Sociální nestabilita tehdejšího Německa, kde chudí chudli a bohatí bohatli, vede k postupné radikalizaci politických názorů, potřebě hledání viníka a odvolávání se na původ společenský i teritoriální. Bitky se stávají jediným možným a potřebným nástrojem k prosazení vlastní pravdy. Obětí této situace se tak stává i láska dvou mladých lidí.
S nejmenší újmou nakonec z příběhu odchází Evžen, kterého jeho pedantská uměřenost (možná spíš neschopnost uchopit život vášnivěji) ochrání před pádem osobních vizí (pokud nějaké měl). Tito lidé se pokoušejí nově identifikovat s hmotnou ovšem nikoli emocionální dospělostí. Všichni jsou vyčerpaní a touží se minimálně vrátit ke svým dosavadním životům. Spád událostí postupně rozkrývá a obnažuje různé typy lidských charakterů, které v těžké době, nabité pocitem křivdy a selhání hodnot, nejsou schopny obstát. Jeden krade, další utíká, třetí je zkažený penězi a mocí, čtvrtý se až příliš kontroluje a všichni se opíjejí, hádají se, perou anebo pláčou. Alkoholem posilněná sexualita se stává trapnou a smutnou. Karolína se bezhlavě vrhá do náruče všech dobrodružství, která jen večer nabízí, koketně navazuje známosti, svádí Evžena. Postupně ji opouštějí vysněné představy o lepším životě. Ve vyhrocených chvílích, na pokraji svých duševních sil a sebezhanobení, opět zatouží po obyčejné, ale silné lásce – po Kazimírovi takovém, jaký je, pokud ji bude milovat. Je však až příliš pozdě. Kazimír chce být sám se sebou. Jejich láska se nešťastně ztratila v rámusu předešlého večera.
V brněnské inscenaci Horváthova dramatu se představil absolventský ročník studentů divadelní fakulty JAMU. Nastudování Michala Skočovského, mladého režiséra s řadou realizovaných inscenací, určitě snese srovnání s nedávno uvedenou adaptací v Bezručově divadle. Právě na rozdíl od ostravského nastudování zde oceňuju chuť a odvahu pracovat s původním časovým i prostorovým zařazením, což v tomto případě považuju za velmi důležité. Přesto dokázal hru vkusně aktualizovat.
Scéně dominoval nafukovací hrad, který symbolizoval právě pomíjivé pouťové obveselení, ale snad i idealizované představy o budoucnosti a nakonec i o sobě samotných. Přirozené a kontinuální přechody mezi dialogovými okny vyplnily rockové a popové hity poslední třetiny minulého století, které originálně upravili a odehráli sami aktéři. Za hudebními nástroji se proměňovali v králičí masky, vlastně spíš barevné lebky s králičíma ušima. Kostýmy laděné do vycházkové konfekce a letních šatů nebo pracovních kombinéz si dovedu představit tehdy, stejně jako dnes. Zejména nyní tolik oblíbené pestrobarevné ponožky, které vykukovaly zpod nohavic, vtipně odkazovaly na současnost.
Titulní ženská role, obsazená dvaadvacetiletou Agátou Kryštůfkovou, působila velmi životně, vyspěle až si říkám, že mladá představitelka snad musí předčasně zestárnout, při takovém ponoření se do dospívajícího mladého člověka. Obstojně si poradila s Karolíninými hysterickými explozemi, nevyzpytatelnou živelností a opileckou nepříčetností.
Viktor Zavadil působil v titulní mužské roli poměrně jistě, nadšený pro gesta dotažená do konce. Evženovi nechybělo nic, co byste od tohoto prkenného a ztraceného typu nečekali. Dominick Benedikt velmi povedeně vykreslil společenskou neobratnost a zároveň obhájil touhu vyplnit své osamění. Bylo znát, že ročník je sladěný dlouhodobou spolupráci a společným zráním. Nicméně všechny postavy byly možná až příliš snadno čitelné, žádná nepřekvapila nějakým sloupnutím slupky. Pokud by se vyvíjeli více do hloubky, možná by uměly více překvapit.
Byť hra důvěrně odrážela deziluzi mladých a zmařenou lásku, uměli herci do příběhu propašovat ironický humor, který na publikum skvěle fungoval. Místně i časově úzce sevřená hra předznamenávala hutné vrstvení děje, ale slušelo by jí více zklidňujících pasáží. Letošní absolventský ročník brněnské JAMU tedy odehrál divákům bezesporu dospělé a šťavnaté divadlo. Přesvědčil o tom, že následující roky se určitě bude na co a na koho dívat.
text Petr Minařík
foto Tomáš Valnoha