S režisérem Bálintem Szentgyörgyiem o jeho novém seriálu Informátor z produkce HBO.

Váš nový seriál „Informátor“ má dnes večer tady v Ženevě mezinárodní premiéru. Jak se cítíte?

Je to můj první festival a první premiéra pro mezinárodní publikum v životě. Takže chápete, že je to krásný okamžik. Pracoval jsem na tom čtyři roky. A na začátku jsem vůbec nevěděl, že premiéra bude v Ženevě, nevěděl jsem, že bude vůbec v zahraničí, myslel jsem si, že to bude v Maďarsku. Takže je to velmi vzrušující okamžik. Ale nejen kvůli premiéře, nejen kvůli tomu, že je tu spousta lidí, kteří na seriálu pracovali. Někteří z nich jsou moji nejbližší přátelé, někteří jsou noví kolegové, které jsem při natáčení poznal a které mám teď opravdu rád. Mám velkou radost, že to můžu lidem ukázat.

Ale také jsem nadšený, kolik je tu mladých lidí. Mně je 29 let, často bývám ve svém okolí ten nejmladší, proto mě to opravdu těší. Jsou to například studenti filmových škol. Takhle asi začínalo i vaše rádio, když je vedené studenty. Lidi to prostě chtěli dělat, ta energie je úžasná. Myslím, že tím, kolik je tady mladých lidí, festival vyhrál. To je fakt skvělé. Včera za mnou přišli dva kluci, bylo jim 20 let a říkali, že chtějí dát dohromady svoji první show. Na festival nebyli pozvaní, neměli akreditaci. Tak jsem jim řekl, ať přijdou na premiéru, že je napíšu na guest list. Budu moc rád, když za pár let budou mít oni svoji premiéru. Tohle je asi to, co se mi na festivalu líbí nejvíc. Ta energie mladých lidí.

Jak vlastně probíhalo natáčení a příprava filmu? Jak dlouho natáčení trvalo? A zasáhly do něj covidová opatření?

Začali jsme před čtyřmi lety. Bylo mi tehdy 24 let a snažil jsem se získat nějaké finance na natočení krátkého filmu v Maďarsku. A nikdo mi nechtěl žádné peníze dát. Nechodil jsem na filmovou školu, neměl jsem žádné vzdělání ani reálné zkušenosti. Ale oni měli pravdu, proč by dávali peníze někomu, o kom nic neví, kdo za sebou ještě nic nemá.

Tak jsem řekl svým dvěma nejlepším kamarádům, že jdeme natočit film. Jeden z nich je kameraman a ten druhý hraje jednu z hlavních rolí (spolubydlící Mathé, pozn. redakce). No a tak jsem řekl, že si půjčíme kameru, půjčíme si mikrofony a jdeme na to. Uděláme film na vlastní pěst, žádný rozpočet, nic. Já jsem ráno dělal svačiny a začali jsme točit (smích).

Bylo tam velké ale. Kdybychom totiž udělali průměrný film, tak by si na něj za chvíli nikdo nevzpomněl. A my bychom museli začít znovu. Tak jsem se rozhodl, že natočíme první díl seriálu. A ten pak nabídneme všem televizím v Maďarsku, někdo se chytne a my budeme mít práci na delší dobu. Takže jsem napsal scénář k prvnímu dílu a šli jsme na to. Půjčili jsme si mikrofon a izolepou ho připevnili na koště. Přesně na to, se kterým doma zametáte (smích). Požádal jsem pak dva známé maďarské herce, jestli nechtějí být součástí. Neměli jsme pro ně peníze, ale řekl jsem jim, že mi bude stačit jeden natáčecí den. A že teď mají šanci být součástí projektu, který posune dál naši generaci. A oni na to kývli a přišli. Zadarmo.

Pak jsem se začal rozhlížet po televizích a platformách, kterým bych to mohl ukázat. No a HBO byla samozřejmě na top místech v žebříčcích. Řekl jsem si, že to zkusím. Tak jsem vzal telefon a zavolal vrátnému, nikoho jsem tam neznal. Vrátný mi dal nějakého asistenta no a o dva měsíce později mě pozvali na první schůzku. A já jsem celé ty dva měsíce psal scénář na další díly. Věděl jsem, že jestli se jim to bude líbit, tak budou chtít vědět, co bude dál. A přesně to se stalo. Otevřel jsem svou tašku
a řekl jim, že mám nachystaný celý seriál. Ale že ho chci režírovat.

A vyšlo to. Poprvé jsem měl velký štáb, poprvé jsem vedl velký filmový tým. No a pak přišel covid. Byl to obrovský tlak, protože na jednu stranu jsem měl zodpovědnost za seriál, peníze a za štáb, na druhou stranu tu byla ale epidemie. Všem jsem řekl, že covid vyhraje, pokud se na něj budeme soustředit. Byla to naše jedinečná šance. Takže jsme všichni začali pracovat. Já jsem deset měsíců vůbec nepil alkohol, abych byl maximálně soustředěný. A pracoval jsem na plné obrátky. Myslím si totiž, že jakási kompenzace toho, když nemáte dostatek zkušeností, je nadměrná příprava a perfektní plánování.
A přesně to jsem udělal. Musím říct, že jsem si pak už covidu vlastně vůbec nevšímal. Jasně, dodržovali jsme všechny opatření, nosili roušky, každé ráno se testovali. 72 dní vkuse. Je teda pravda, že jednou ráno jsem se po výtěru z nosu pozvracel. Ale jinak jsem to nevnímal. Omlouvám se za podrobnosti (smích).

To je fakt skvělé slyšet, myslím, že pro lidi u nás v rádiu to může být hodně inspirativní. „Informátor“ je o maďarském vysokoškolském studentovi, který začne spolupracovat s tajnou policí.  Ale je tam toho mnohem víc. Jaké téma je pro vás to nejdůležitější? Co chcete tímto seriálem divákům předat?

Pro mě je nejdůležitější ztráta nevinnosti, jakmile dospějete. Na jedné straně je to thriller, na druhé straně pak seriál o dospívání. Nebo ne o dospívání, ale o stávání se dospělým člověkem. V tom já vnímám rozdíl. A co mi přišlo zajímavé, bylo dát skupině mladých herců složité role, které řeší opravdu náročné a komplexní problémy. Často mnohem složitější, než řeší oni sami ve svých normálních životech.

No a samozřejmě pak také to, že v Maďarsku ještě nikdo nenatočil film o spolupráci se státní bezpečností v 80. letech. A je to silný příběh na to, abychom ho nevyprávěli. Mám v hlavě spoustu dalších projektů, které chci dělat dál. A vybírám si to vždycky jako něco, co mi chybí v knihovně. Ptám se sám sebe, co je to, co mezi dvěma knihami chybí. A o tom chci točit. Myslím, že je to navíc dobrý ukazatel toho, že se pouštíte do správného projektu. Když nechápete, proč to ještě někdo neudělal už dřív.

Jedním ze zásadních témat je spolupráce jedince se státní bezpečností. Česká republika má podobnou zkušenost z komunistické éry. A i dnes, po třiceti letech, je tehdejší spolupráce s komunistickým režimem stále aktuální. Hraje určitou roli, když si například vybíráme politiky. Jaká je situace v Maďarsku? Je toto dědictví stále přítomné i ve vaší zemi?

Rozhodně. Teda nevím, jak je to přesně v České republice. A zkrátím to, protože nejsem úplně ten typ, co by komentoval maďarskou politickou situaci. Nicméně ty spisy jsou tajné. My nevíme, kdo tehdy byl agent, kdo donášel a kdo naopak ne. A zajímalo by mě, jak je to v České republice. Jsou ty spisy veřejné?

Hodně záleží, spoustu složek bylo zničeno po revoluci, některé byly postupně zveřejněny a některé jsou stále tajné. Nicméně třeba v Česku pořád přetrvává určitý odkaz tehdejší spolupráce v potrhání důvěry. Tehdy člověk neměl často tušení, komu může a nemůže věřit, s kým sedí u stolu. Je něco takového cítit v dnešní maďarské společnosti? Nějaké takové dědictví?

Určitě. Víte, Maďarsko je pro mě ta nejkrásnější země na světě. Nikdy bych ji neopustil. Ale je tu něco, s čím se těžko smiřuji. A myslím, že to, na co narážíte, je v Maďarsku dokonce jasně a názorně viditelné. Když přijedete do Budapešti, můžete si všimnout, že budovy jsou krásně zdobené, hlavně ta nejvyšší patra. Někdy jsou i na těch nejobyčejnějších budovách sochy. Takže to město bylo postaveno pro lidi, tehdy za Rakouska-Uherska, kteří se dívají nahoru a chodí s hlavou vztyčenou. Proč by se jinak zdobila nejvyšší patra, kdyby se na ně lidi nedívali. A když se dnes procházíte po budapešťských ulicích, tak hlavně generace, která zažila komunismus, tak ta se dívá dolů. A to je opravdu zvláštní kontrast. Fascinuje mě to. Vizuálně. To město bylo postaveno pro jiný druh duše než pro tu, která žije v Maďarech po komunismu.

Publikum ve střední a východní Evropě tématu a seriálu jako takovému jistě porozumí a možná se s ním i velmi dobře ztotožní. Celý region má s komunismem svoji zkušenost. Ale bude to rezonovat
i se západním publikem? S lidmi, kteří komunismus nikdy nezažily?

(Chvíle mlčení). To je skvělá otázka. Protože to je právě jeden z mých velkých cílů. Snažím se to psát tak, aby to bylo přístupné a srozumitelné nejen západnímu publiku, ale i mladému západnímu publiku. Dokonce bych rozlišoval mezi západním publikem, které žilo v 80. letech, i když ne v komunismu,
a lidmi věkově jako my, kteří se narodili až po něm. A právě tohohle bych chtěl docílit. Chtěl bych se stát jakýmsi překladatelem mezi historií mé země a současným západním publikem. Dokonce se snažím psát tak, aby to bylo srozumitelné pro každého. A myslím, že největší chyba by byla, kdyby to bylo sice srozumitelné pro západní publikum, ale pro nás už příliš zkratkovité a karikaturní. Tohle je ta největší past, které jsme se měli vyhnout. A myslím, že se to podařilo.

A tohle bylo něco, o čem jste přemýšlel už před natáčením?

Rozhodně, tohle byl plán už od začátku. Věděl jsem, že to chci dostat i do západní Evropy. Dneska se pětičlenná rodina dívá na pět různých obrazovek, pět různých programů. Babička se dívá na zprávy, děti na telefon. A tohle byl můj další sen. Natočit něco, u čeho se sejde celá rodina. A pokud jsme odvedli dobrou práci, tak se může v rodině rozproudit zajímavá diskuse. Protože babička v té době už dávno žila, táta s mámou ty dny prožívali jako teenageři a děti to nezažili vůbec. A to je fakt velmi zajímavé.

Taky vaše předchozí tvorba je zasazená do moderních dějin střední Evropy. Film „Koller Éva bátorsága” je z období stalinistického Maďarska v 50. letech, snímek „Unfinished Business“ se odehrává kolem pádu Berlínské zdi. Proč točíte filmy a seriály právě z této doby?

Co mě na tom zajímá nejvíce, je právě to ústřední téma Informátora. Když je někdo mladý a řekněme průměrný a dostane se do šílené a zvláštní situace. A najednou musí udělat strašně těžké rozhodnutí, které se pak jednou, až se ohlédne zpět, stane jedním z nejdůležitějších, co kdy udělal. A 20. století je plné takovýchto situací. Tohle je pro mě dramaturgicky šíleně zajímavé. A další věc je pak snaha přenést ta témata do současnosti. Redefinovat tu středoevropskou historii pro dnešní, mladé a také západoevropské publikum.

Je vám 29 let, narodil jste se až po pádu železné opony, takže sám zkušenost s minulým režimem nemáte. Konzultujete vaši práci před a během natáčení třeba s historiky? Nebo pamětníky?

Samozřejmě, každý můj projekt konzultuju s někým jiným. A dělám to poměrně brzy, mnoho týdnů před samotným natáčením. Většinou to probíhá tak, že mám nějaké nápady, někdy se mi mihne v hlavě určitý obraz, jindy situace a pak zase třeba nějaká hláška. A všechno si to zapisuji do telefonu. Mám takový šíleně dlouhý seznam. A pak to postupně začnu uspořádávat do určité osnovy. A to je ten moment, kdy se poprvé radím s nějakým odborníkem. Ještě, než začnu psát scénář. Ty konzultace bývají většinou hodně dlouhé a upřímně je to věc, která mě na celém procesu baví asi nejméně. Ale je to zásadní součást. Nejde ji přeskočit. No a jak mám hotový scénář, tak ho ukážu nějakému jinému odborníkovi. Ten se na to podívá a upozorní mě na případné chyby.

Viděli jsme zatím jen dva díly, ale musím říct, že jsem dost zvědavý. Plánujete potom natočit například druhou sérii? Nebo pracujete ještě na něčem novém?

Strašně rád bych na to odpověděl, ale nemůžu (smích).

Jasně, rozumím. Ale pracujete teda na něčem novém?

Ano ano, pracuji.

Mám poslední otázku. Jste mladý režisér, my jsme rádio plné mladých lidí. Co byste jim vzkázal?

Mladým lidem hlavně ve střední a východní Evropě?

Ano.

(Chvíle mlčení). Dvě věci. Tou první je něco, co jsem si všiml, že se děje právě hlavně v našem regionu. Víte, jak je vždycky někde čas na otázky? Třeba ve škole nebo na přednášce? Tak vždycky nastane ten moment a je ticho. Hrobové ticho. A pak přijde ten okamžik, kdy se většinou najde jeden blázen, který zvedne ruku. A v tu chvíli si uvědomíte, že vlastně skoro všichni mají otázky, jen se bojí být první, kdo zvedne ruku. Takže první věc, kterou bych chtěl vzkázat – buďte ten, kdo zvedne ruku jako první. Nebojte se, běžte do toho.

Druhá věc je pak být milý. Když začnete být úspěšní, nebuďte arogantní. Když natáčíme, tak vstávám strašně brzo. Většinou v půl páté ráno. A vím, že celý ten tým okolo taky, děláme to všichni společně. A podle mě je důležité těm lidem zůstat nablízku a zůstat laskavý. Myslím to opravdu upřímně. Zůstaňte milí.

Autor: Tomáš Spáčil

Rozhovor vznikl v rámci 27. Mezinárodního filmového festivalu v Ženevě (https://2021.giff.ch/en/).

Soubory cookie nám pomáhají poskytovat, chránit a zlepšovat služby. Pokud budete náš web používat i nadále, vyjádříte tím svůj souhlas s našimi zásadami týkajícími se souborů cookie.

SOUHLAS SE ZPRACOVÁNÍM SOUBORŮ COOKIES


1 Co jsou soubory cookies
Soubory cookies jsou krátké textové soubory, které internetová stránka odešle do Vašeho prohlížeče. Umožňuje internetové stránce zaznamenat informace o Vaší návštěvě, například zvolený jazyk a podobně. Následující návštěva stránek tak pro Vás může být snazší a příjemnější. Soubory cookies jsou důležité, neboť bez nich by procházení sítě Internet bylo mnohem složitější. Soubory cookies umožňují lepší využití naší internetové stránky a přizpůsobení jejího obsahu Vašim potřebám. Soubory cookies používá téměř každá internetová stránka na světě. Soubory cookies jsou užitečné, protože zvyšují uživatelskou přívětivost opakovaně navštívené internetové stránky.


2 Druhy souborů cookies
Relační (tedy dočasné) soubory cookies nám umožňují propojovat Vaše jednotlivé aktivity po dobu prohlížení těchto internetových stránek. V okamžiku otevření okna Vašeho prohlížeče se tyto soubory aktivují a deaktivují se po zavření okna Vašeho prohlížeče. Relační cookies jsou dočasné a po zavření prohlížeče se všechny tyto soubory vymažou. Trvalé soubory cookies nám pomáhají Váš počítač identifikovat, jestliže opětovně navštívíte naši internetovou stránku. Další výhodou trvalých cookies je to, že nám umožňují přizpůsobit naše internetové stránky Vašim potřebám.

3 Využívání souborů cookies
V souladu s ustanovením § 89 odst. 3 zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, v účinném znění, si Vás tímto dovolujeme informovat, že naše internetové stránky využívají pro svoji činnost soubory cookies, tedy Vaše soubor cookies, včetně trvalých, zpracováváme.

Tento souhlas je udělen na dobu 12 měsíců.

Internetové prohlížeče obvykle obsahují správu souborů cookies. V rámci nastavení Vašeho prohlížeče tak pravděpodobně můžete jednotlivé soubory cookies ručně mazat, blokovat či zcela zakázat jejich používání. Pro více informací použijte nápovědu Vašeho internetového prohlížeče.


4 Účel použití souborů cookies.
K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookies. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz.

Soubory cookies využíváme, kromě účelu uvedeného v předchozím odstavci, pouze pro následující účely: marketingu.

Zavřít